Voliči povolali volícími lístky nové silné družiny do krajů i do budov kolem Valdštejnské zahrady. Vybrali si své koně podle emocí, pocitů, slepé či dokonce tonoucí víry, snad i podle slov z plakátů, které zle pocuchají podzimní vichřice, a které nakonec překryjí obrázky věcí, jež by bylo výborné najít pod vánočním stromečkem. Doba vyspěla, ta tam je čas prohlížení zubů na koňských trzích, od tahounů neočekáváme výkon. Práci. Co vlastně chceme po vládách v krajích, po senátorech v Praze? Proč jsme si je vybrali? Do kamery zpravodajské relace zamumláme něco o plnění programu, o hořké zlobě na neschopnost centrální vlády, o občanské povinnosti. Zaplať Pánbůh, že na tuto otázku nemusíme odpovídat každý boží den volebního období. Jsme voliči, kteří si den po volbě myjí ruce. Děj se vůle boží.
Odvolili jsme, novopečení majitelé koní, druhý den jsme o koupené ztratili zájem. Jsou plnoletí. Svébytní a senátoři snad i ctihodní. Přemýšleli jste někdy o tom, proč nejsou v krajích malá referenda? Chcete centralizaci zdravotnické péče? V následujících 5 letech nás to bude stát tolik. A tolik. Přemýšleli jste o tom, proč se každý rok nevydává jednoduchá zpráva o tom, co se koupilo a toho, co se koupí? Proč Vám takové zprávy nechodí do mailu? Vám občanům svého kraje.
Stává se často. Ne-li vždy. Že koně sejdou z cest, které si vytyčili. Klikaté cesty obestřou mlhy v první zatáčce. Někdy se stane, že se koně ztratí. Nejen nám, především sami sobě. Nám pak nezbude než jít pěšky, pomalu a bez podpory a s trochou hanby ve tváři, protože to je jen naše chyba. Do rukávů si pak šeptáme, že jsme se poučili. Jenže pět let je zrovna taková doba, za kterou zapomeneme. Stane se toho tolik. Pět zim, pět jar, pět let. I podzimů. I budeme se po té rozhodovat stejně. Podle pocitů, emocí… A snad – i kdybychom se poučili, pamatovali si, udělají chybu jiní. Jedinou možností je nespustit koně z dohledu. Je přeci docela snadné vyžádat si po sto dnech běhu krajských vlád od svých zástupců sepsané první kroky a kroky další, které chtějí realizovat. A třeba po roce znovu.
Pokud nezačneme být v našich krajinách čilejší, budeme za pět let stát uprostřed něčeho, co už cesta nemusí být. Konečná stanice. Vystoupit však nebude kam. Možná si zlostně zanaříkáme, ale smutného pohledu, který na nás bude, se nezbavíme.
Stává se naší krajině, že upadá do letargií. Do mlh, ve kterých lze ztratit směr i naději. A stejně často stává se naší krajině, že z letargií procitá, z mlh vyšlehnou obrysy stromů, letitých i pružných, díky kterým najdeme ztracenou hlavu, cestu, koně i směr. Je pravidlem, že se tak stane na poslední chvíli, v poslední možný okamžik, než bychom zapadli do mokřadů a nekonečné spavosti. Myslím, že k té hraně máme opětovně kousek, že je na čase, abychom v sobě zmobilizovali poznané i nepoznané, ideály i zkušenosti z časů zlých a nenechali koním vydechnout jindy, než o prázdninách.
asf