A tak jdu sám. Osmnáctkou na Albertov. K ceduli. Čekám poslední odcházející studenty z fakulty a místo toho slyším basovou kytaru. Za chvíli se objeví podium. Dva stánky s občerstvením, hloučky studentů s pivy v rukou. U bronzové cedule s datem 17. 11. 1989 stojí dva policisté v tmavých uniformách. Byla by to hezká fotka.
Dám si svařák. Je to poctivý krabicový svařák z Norimberku. Za euro litr. Tady za euro dvě deci, ale je horký a hezky voní. Vracím se zpátky k podiu. S vínem se mi do krve dostávají i malé černé značky not hudby z podia. Dokonce mě trochu rozpohybují. Směšné.
Je asi sedm hodin a přicházejí další studenti. Někteří jsou z přírodovědy, protože mají kytičku na koleni. Někteří jsou z VŠE, protože mají bílé boty Niké. Někteří jsou z Matfyzu, protože sešli dolů po albertovských schodech. Postávám ve svém osamělém hloučku, v ruce třetí kelímek bílého vína. Nechutná mi. Trochu mi pomáhá, že chuť je autentická vůči slavnosti. Kapela právě hraje Enjoy The Silence. Hudba naplní prostor. Kytary a tříhlasý zpěv. Paráda.
Skupina /Zahraa/ skončila. Autentické víno končí v koši. Mrholí a je vlezavo. Užívám si ticha a odcházím. Jdu takovou cestou, co normálně chodí studenti, když dělají revoluci. Na patře mám víno, stejně jako Oni, kdysi. Možná. Pak se jim v puse změnilo víno v krev. Některým. Antikristi z STB.
Z nábřeží si odskočím do své oblíbené vinárny. Je ztichlá a prázdná. Poslední dvojka než David zavře. Zavírá v osm. Národní třída. Rekonstruovaný obchodní dům. To je panečku symbol. Koupím si největší kelímek kávy, kterou tvoří z 95 % našlehané mléko. Je to dobré. Nu a jsem tu. V loubí, kde je pomník a kde bude v den výročí nejrušněji. Už tu jsou položené červené svíčky. Desítky. A věnec od skautů. Na zemi je malý obrázek Reagana s nápisem díky za svobodu.
Chvíli tam stojím a šmátrám po kapsách, jestli bych tam taky neměl něco zanechat. Jako že jsem tu byl. Možná bych měl složit oslavnou básničku. Nebo nějakou smutnou. Mám v sobě pár deci vína a cítím, jak mi z lopatek raší křídla. Ne andělská, ale papírová. Vlaštovčí. Nedám nic. U pomníku se rychle střídají lidé. Někde skončilo divadelní představení a rozjaření diváci jdou kolem, zastaví se a v očích mají takový patos. Jsou ještě zblblí z uměleckého zážitku, takže dávají najevo city.
A tak jdu domů. Mám to ještě kus cesty. Svezu se dvaadvacítkou na Malostranské náměstí, že si za odměnu vyšlápnu kopec. Jdu cestou na Pražský hrad. Usmívám se.