Filmový festival v Karlových Varech je mezinárodní záležitost se spoustou národních specifik, přičemž tím nejviditelnějším rysem jsou fronty. Zástupy čekajících mladých lidí. Pestrobarevná trička, papírový průvodce festivalem a na oranžové šňůrce zavěšený film pas, bez kterého se šance uvidět plátno rovnají nule. Limitně (výraz, který se dnes používá, když chceme, abychom vypadali jako absolventi Matfyzu, a to já chci).
Pan Bartoška je člověk, který si v komunismu nejspíš vytrpěl své. Ví, že návštěvníci festivalu jsou především z mladších ročníků a tak vymyslel geniální výchovnou akci, která dnes již úsměvné fronty na banány, favority a toaletní papír připomíná. Festivalová organizace jako by přímo říkala – naše fronty, to je jen malá ukázka, vyzobnutý kousek historie z dob, kdy byl frontami tvořen veškerý život předlistopadového člověka. Na vše se tehdy čekalo – auto, devizový příslib, na odpíchnutí pracovních hodin, revoluci. Mladí čekat umějí a tak je vlastně všechno v pořádku.
Je ráno a Vy přijíždíte na staré Horní nádraží. Rekonstrukce je v plánu. Na nástupišti Vás upoutá čekající vlak v zelené barvě s jedním modrým vagónem, který je popsán azbukou. Vůz Moskva. Asi třicet lázeňských hostů s obrovskými kufry v něm najde na několik desítek hodin své útočiště. Těšíte se na festivalový mumraj a tak přidáte do kroku a z Horního nádraží se jde vždy dobře. Za patnáct minut jste v centru veškerého dění. Hotel Thermal. Pýcha pých. Obvyklá šeď hotelu je po dobu festivalu odložena. Někam do trávy, za město, poblíž letiště Olšová vrata, kde navzdory nové letištní hale přistává den ode dne méně letadel. Bledost zdí je zakryta pestrobarevnými plakáty a lidským mumrajem, zmatkem, Babylónem, ze kterého sálá především mládí. Jdete k pokladně, kde je usměvavá hezká dívka. Chvíli stojíte, přijde na Vás řada a Vy z paměti vylovíte názvy filmů, které dnes v kině poběží. Lístky jste si mohli zamluvit týden předem pomocí internetu, tedy jen 10 % z nich. Během 4 hodin, ve kterých jste byli v práci bez šance se k rezervační aplikaci dostat, jsou lístky rozebrány. 90 % lístků je však na pokladně. Nebo ne?
Ne. Nejdřív si musíte koupit film pas. 200 za den. 500 za tři. Na celý devítidenní festival obětujete modrou bankovku s portrétem Palackého. Je dopoledne středoevropské času a všechny lístky na dnes jsou rezervovány. Kupujete si tedy kartičku alespoň na pozítří, přičemž si ráno, pomocí sms musíte rezervovat místa na požadované filmy. Dnes a zítra to bude na náhodu. Organizátoři připravili několik záchytných bodů, aby i naprostí lůzři měli šanci nějaký film spatřit.
- První šance je zmiňovaná rezervace po internetu. V místě probíhajícího festivalu je však již passé.
- Druhou možností je rezervace (aplikace přijímá objednávky od sedmi ráno) pomocí sms vždy na druhý den. Na platný festivalový pas si můžete rezervovat a vyzvednout každý den 3 lístky. Líbí se mi představa stanového městečka, které se každý den festivalu budí před sedmou hodinu. Ze spacáků se sunou ruce s mobilními telefony a notýsky s poznačenými kódy filmů. Rychle naťukat, odeslat, přijmout zprávu o stavu rezervací a rychle strčit ruce zpátky podél těla, do tepla z dutých vláken nebo peří.
- Pokud (a to je můj případ, kdy jsem ve své hlouposti místo filmového festivalu – MFF rezervoval pomocí sms místa na mezinárodním měnovém fondu – MMF. Budu tam mít přednášku o světové ekonomické krizi způsobené brzkým ranním vstáváním. Zkrátka jsem v rozespalosti naťukal špatnou zkratku. Ach jo.) Vám náhodou rezervace pomocí sms nevyjde, někdo byl třeba rychlejší a tak, je možné navštívit pokladnu hodinu před začátkem promítání a po předložení film pasu požádat o nevyzvednuté vstupenky. Problém je, že na takové řešení nespoléháte tak docela sami.
- Když všechno selže. Je tu poslední záchytný bod. Každý festivalový film začíná dvěma frontami. První je fronta šťastlivců, kteří v prstech mnou proužek papíru, na základě kterého se na Vás hezké dívky – uvaděčky opětovně usmějí. Druhá fronta je tvořena lidmi, na které se nikdo nesměje. Ani oni nemají moc důvodů k radosti, protože chtějí vidět 96 minut nějaké té filmové dokonalosti a jsou odkázáni na to, že organizátoři v sále najdou po usazení první fronty příliš mnoho prázdných míst. Hned první den jsem se tak dostal na film, který jsem chtěl vidět asi ve dvousethlavém zástupu.
Po pár festivalových dnech jsem zjistil, jak jsem zestárl. Jak mi vadí na něco čekat, zvláště v kontrastu, kdy ostatní čekání očividně bavilo. Rozmazlenec z pražských kin, kdy si vstupenku rezervujete na internetu přímo na oblíbené místo a hotovo. Krása. Naštěstí Karlovy Vary slibují mnohem víc, než jsou dlouhé řady lidí a filmová dílka. Mnohem víc, než je červený koberec a mokré stopy slavných. Ano.
Atmosféra. Sedíte v parku, před hotelem a sledujete stovky korzujících lidí – Lázeňské hosty s pítky, dívky s tílky, víly, otce s pivy, herce, co nos má křivý. A když toho máte dost, tak se jdete projít Vy. Začne pršet. Ozve se bouřka a prší Atlantik. Ulicemi proplouvají delfíni. Z okapu se souká chobotnice. Přidáte na rychlosti a vyšvihnete se na některou z vyhlídek. Pod Vámi je pár zdobných domů a lesklé zeleno opršelých stromů. Sbíháte dolů. Přisednete si na lavičku ve svatováclavské vinárně, co tam točí Platan a i přes tu rozmazlenou náturu se začínáte těšit na příští léto.
asf