A vůbec! Pláčete u knížek? Kdy naposledy? U čeho? Lidé čtoucí v metru – nebrečí. Nebo jsem alespoň nikoho nikdy plakat neviděl (mnozí dnes už plakat nemůžou, protože by jim pod slzami zajiskřila elektronická čtečka). Čtenáři v knihovnách a studovnách si také papírové kapesníky nosí jen kvůli rýmě. Jsem na tom podobně. A tak tu teď přemýšlím, čím to vlastně Foer zaonačil, že mě v jednom momentu k „určité“ zjihlosti přinutil.
Na obálce románu se dočtete něco o tom, že se jedná o první román, který se vyrovnává s americkým traumatem. Ne, nevyrovnává. To žádný text neumí, i když by bylo moc hezké, kdyby to šlo. Knížka jen otevírá svět příběhů, které jsou 11. zářím poznamenány, představí Vám některé myšlenky, jež nás ve spojení s tak obrovskou tragédií obvykle nenapadnou, protože rozsah hloupého zla celé události je tak velký, že nám malé věci – jindy tak podstatné – překryje.
Když máte – Příšerně nahlas a k nevíře blízko – v rukou poprvé a jen tak procházíte vějíř listů, udiví Vás nezvykle velké množství obrazového materiálu a grafiky. Desítky černobílých celostránkových fotografií, skládanky z textu, červená tužka podtrhávající hrubky…
Když máte – Příšerně nahlas a k nevíře blízko – v rukou podruhé a pustíte se do čtení, udiví Vás okamžité vnoření do příběhu. Žádné otálení, žádné úvody. Vřava slov a nápadů. Devítiletý Oskar přišel o tatínka. Je to chlapec výjimečně citlivý a nadaný a svět jeho očima je často ostřejší, než svět očima pozorovatelů UNMO (United Nations military observers).
Na první lekci džiu-džitsu jsem byl před půl čtvrtým měsícem. Sebeobrana mě příšerně zajímala, a máma usoudila, že bude dobře, když budu mít kromě hry na tamburínu nějakou další tělesnou aktivitu… …a pak mě sensei Mark vyzval, ať jdu k němu. „Kopni mě do genitálií,“ povídá mi. Byl jsem z toho hned celý plachý. „Excusez-moi“? divil jsem se… On se ptal: „Chceš vědět, jak se ze studenta džiu džitsu stane mistr džiu džitsu?“ „Já chci vědět všechno,“ řekl jsem mu, i když to ani není pravda. A on povídá: „Ze studenta džiu džitsu se stane mistr džiu džitsu tak, že mistrovi zničí genitálie.“ „Velice fascinující,“ já na to. Na poslední lekci džiu džitsu jsem byl před půl čtvrtým měsícem.V tatínkovi ztratil Oskar přítele, kterého mu nikdo z jeho vrstevníků nedokáže nahradit. Jejich tajné, společné světy fantazie jsou opuštěné a chlapec si musí hledat nové. Sám. Akcelerační zápletka má detektivní nádech. Oskar najde v tatínkově pozůstalosti zvláštní klíč a rozhodne se vypátrat – komu a čemu klíč náležel. Hned po pár kapitolách Foer zaútočí znovu a to když nechává zcela mimo dosavadní linii příběhu vyprávět ostatní členy rodiny o své minulosti, která je poznamenána neuvěřitelnou hloupostí války. Ano. Přesně jedno z takových míst mi dalo zabrat a musím říct, že jsem už dlouho nečetl smutnější a zároveň sugestivnější vyprávění.
Vyběhli jsme ze sklepa, který byl plný žlutošedého kouře, nic jsme nepoznávali, bylo to jenom půl hodinky, co jsem byl na zápraží, ale teď tu nebylo žádné zápraží před žádným domem na žádné ulici, jenom oheň ve všech směrech, z našeho domu zbyl jenom kus fasády, který tvrdohlavě držel nad hlavním vchodem, kolem se tryskem přehnal hořící kůň, všude hořící auta a káry s hořícími uprchlíky, lidé křičeli, pověděl jsem našim, že musím najít Annu, matka mi řekla, ať zůstanu s nimi, řekl jsem, že se sejdeme tady u našich hlavích dveří, otec mě prosil, ať zůstanu, já jsem vzal za kliku a ta mi sundala z ruky kůži, uviděl jsem svaly v dlani, červené a cukající, proč jsem za kliku vzal tou druhou rukou? Otec na mě řval, bylo to vůbec poprvé, co na mě řval, nemůžu napsat, co na mě řval, já jsem jim řekl, že se sejdeme u našich dveří, on mě uhodil přes obličej, bylo to vůbec poprvé, co mě kdy uhodil, tehdy jsem rodiče viděl naposledy.Když máte – Příšerně nahlas a k nevíře blízko – v ruce potřetí, tak… knihu vracíte zpátky do knihovny – byla by obrovská škoda nedočíst ji na jeden zátah. Spojení mnoha menších příběhů, které doplňují sílící řeku obrazů stěžejního vypravování – jako přítoky, někdy nenápadně, někdy jako rozvodněné, bouřící říčky – čtenáře začne unášet zprvu klidně, jako by v polospánku plul vltavským parníkem na školním výletě, aby v závěru knížky zjistil, že se Vltava lomí v obrovský vodopád, který je příšerně nahlas a k nevíře blízko.
Ozvalo se pípnutí. Pak jsem uslyšel tátův hlas. Jsi tam? Jsi tam? Jsi tam? Potřeboval mě, a já to nedokázal zvednout. Prostě jsem nemohl. Jsi tam? Zeptal se jedenáctkrát.