Všimli jste si, jak se vyrojily ságy? Na poli žánru dospívající literatury je vícedílnost nepsanou povinností. Mladý talent Paolini udělal díru do světa už ve třech letech, když vyhloubil na píď hluboký důlek na kuličky a také hned po 12 letech s románem Eragon. Původně zamýšlená trilogie Dračího jezdce je již na světě, a protože se celý příběh do 3 bichlí nevešel, píše Paolini další díl. Upíří deníky a klony Stmívání už se vesele vydávají a mimo tolik ceněných zubů je společným rysem právě rozkouskování. Samozřejmě, že je za tím neteplý ekonomický kalkul. Ostatně proč ne, když je to dobré?
Je stmívání dobré? Jaké je? V pěti slovech? Tlusté. Zfilmované. Blyštivé. Populární. Sračka. Zatímco první 4 adjektiva jsou plně prokazatelná, poslední přívlastek je třeba doložit. Ústřední postavou je bledé, sedmnáctileté a americké děvče z Phoenixu. Hodně čte, protože autorka knihy S. Meyers je spisovatelka a ty hodně čtou. Dobře se učí a je čerstvě přestěhovaná na sever. Charakter dívky je bez závad, až snad na to, že je Isabella Swanová velmi nudná. Suchopár vyprávění odpadne, když čtenář zjistí, že část spolužáků v nové škole jsou upíři. Moc pěkní, vyvedení kluci. Jeden z nich je hezčí, než ostatní, je vlastně docela nádherný a ten se Isabelle zalíbí moc, nejvíc. A protože láska nezná rasových, druhových a mezidruhových hranic, tak i pěkný upír kouká do velkých tmavých očí čerstvě přistěhovalé dívky něžně a s řádnou chutí povalit ji do jitrocelového pole za školou. K povalení samozřejmě nedojde, protože je knížka určena třináctiletým a čtrnáctiletým a ty mají být před jitrocelem chráněny.
Příběh však není jen selankou:
„Mám ti vysvětlit, jak mě svádíš?“ zeptal se. Byla to čistě řečnická otázka. Jeho prsty mi pomalu sjížděly po páteři, na kůži jsem cítila jeho zrychlený dech. Ruce se mi zplihle opíraly o jeho prsa a zmocňovala se mě závrať. Pomalu naklonil hlavu a podruhé mě zlehka a opatrně políbil pootevřenými chladnými rty.
A pak jsem se zhroutila.
„Bello?“ Hlas měl vyplašený, jak mě zachytil a zvedl.
„Kvůli tobě…. jsem… omdlela,“ obvinila jsem ho omámeně.
„Co s tebou mám dělat?“ zasténal zoufale. „Včera jsem tě políbil, a tys na mě zaútočila! Dneska na mě omdlíš!“
Příběh dá k dispozici i napětí v pracně budovaném světě upířích zákonitostí. Na světě nejsou totiž jen zamilovaní upíři, ale i ti odmilovaní nebo dokonce nemilovaní. Závěr prvního dílu patří zrychlenému vyprávění toho, jak nemilovaní honí milovanou a zamilovaní honí nemilované.
Nechci Vás samozřejmě připravit o závěrečné překvapení, kdy je hlavní hrdinka vysáta a rozsápána a hodní upíři pochytáni a neprávem odsouzeni k práci ve stříbrných dolech. To bych opravdu nerad.
Nejspíš nejzajímavější otázkou, která se po přečtení bestselleru nabídne, je: Je dobře, že ty holky alespoň něco čtou. Nebo ne? Stmívání není nic jiného než červená knihovna. Jazyk je nenápaditý, hloupý, unylý. Hlubší obsah nečekejte. Meyers neumí ani popisovat, fantazii Vás přinutí namáhat jen v podobných pasážích:
Jeho kůže, bílá navzdory lehkému ruměnci ze včerejšího loveckého výletu, doslova jiskřila, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů. Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé.
Stmívání je tedy opravdovým humbukem, sračkou s logickými chybami, která vsadila na osvědčený koncept zakázané lásky a krve a později také na spojenectví s filmovou adaptací. A podařilo se. Má odpověď na otázku, zda mají děti číst vyloženě špatnou literaturu s tím, že se třeba časem dostanou k nějaké lepší, je zamítavá. Takhle špatné knihy jsou nejen ztrátou času, ale mohou také navést do tenat jednoduchých textů, ze kterých se špatně odchází. Čtení těžší literatury (to je skoro kterákoliv jiná) je také tréninkem, který dítěti dovolí sahat po čím dál náročnějších knížkách, kterým budou čím dál lépe rozumět. Vím, že každý čtenář je jiný, že jsou děti, které nečtou vůbec, a Stmívání může být jejich první knihou, která je do knižního světa uvede. Možné to je, ale mnoho tomu nevěřím.
Vypadá to, že zkritizovat sračku je jednoduché. Těžší je doporučit dospívajícímu čtenáři něco lepšího. V patnácti jsem četl Kmotra a zamiloval si tak Maria Puza a dostal se k jeho dalším a myslím i lepším knihám. Etalon moderní literatury posledních let pro mě představují knihy Neila Gaimana. Koralína? Američtí Bohové? Cokoli jiného než jen:
Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel oči a znehybněl pod mojí rukou jako kámen, jako řezba.
asf