Tento nápad nemám ze sebe, ale z posledního rozhovoru s Jiřím Grušou, který reflektuje české zaujetí politickou a úřední nepoctivostí slovy: Korupce není nic objektivního. Je to součást nás samotných. Podstatou korupce je korumpovatelnost. Nečestnost. Charakterový šlendrián. Zatímco proti korupci je osnován válečný plán, který je založen na novele zákona, na slibech a příslibech, na důvěře v represi, na volebních sloganech a na spoustě jiných pitomostí, proti korumpovatelnosti se žádná vlna zájmu nevalí. Pokud má Jiří Gruša pravdu a já si myslím, že ano, tak všechny snahy vykázat korupční jednání z České kotlinky jsou marné. Karolína Peak se nechala slyšet, že ke změně dojde, až se konečně někdo za korupci odsoudí. Ach. Karolína Peak by se neměla nechat slyšet moc často.
Vzlétneme-li dostatečně vysoko – tak, abychom viděli Aš, Ostravu i Mikulov najednou – zmizí-li nám denní detail novinových titulků, korupčních kauz, které novináři, natož policie, nedotáhnou, všimneme si něčeho obvykle neviditelného. Atmosféry. Nálady uvnitř společnosti, která na jedné straně vzývá k sevření šiků proti nepříteli a na straně druhé prodává pod rukou již tak slabé zásoby proviantu. Neděje se tak jen rukou provianťáka, ale také generální štábu, několika plukovníků a desítek obyčejných vojáků, kteří mají talent mhouřit oči i mimo přímý slunečný svit. Co na to armádní generál? Prochází řadami a ledabylý pozorovatel by si snad mohl myslet, že hledá nepřístojnost, pečlivější pohled by našel v klopě pero v chilských barvách.
Před nedávnem jsem četl výstižný komentář v Lidových novinách. Představte si hospodu. Mlhu a v něm bodrý smích. Stůl štamgastů. Propírána je vláda. Ministři. Kradou. Darmožrouti. Diskuse se přesune k čerstvému zážitku jednoho z vypravěčů. Dnes. Nedovolená rychlost. Snažil jsem se je umluvit. Že jen tak vyjdu, říkám jim. Musím to dovést včas. Oni neoblomní. Pak mě jeden říká, že mi rozumí, ať rozumím já jim. Místo dvou tisíc, dvakrát po dvou stovkách. Tomu říkám rozumný obchod. Ostatní kývou hlavami. Pak je tématem Slavie. Řebíček. Ten parchant. Nakradl si a teď potápí milovaný klub. Parchant. Výčepní přináší pivo. Hele, nechcete autorádio. Jaký. Blaupunkt. Za pětikilo. A za kolik ho máš ty. Bereš? Dones ho.
Stovky takových příběhů. Stovky útoků na svědomí, které je následně ukolébáno novinovými titulky. Někdy už se ani neozve. Pro toho, kdo se celý život živil jako strojvůdce, skřípění vlakových brzd nic neznamená. Pomalu vítězí lidská malost a strach. Kde tedy hledat prvopočátky změny? U sebe. Jistěže u sebe. Ale nejen. Všímám si lidí, kteří se nebojí vstát, když všichni ostatní. Jsou tu.
Pokračování příště…
asf