Nespavost je – dost možná – dar. Ve Spojených státech zemře každý rok deset tisíc lidí na nesprávnou indikaci prášků na spaní. Světový rekord v bdělosti je 18 dní a 17 hodin. Oficiální rekord. Historie je však plná rekordů neoficiálních. Valentin Medina ze Španělska tvrdí, že naposledy spal ve 4 letech. Pak ho spaní přestalo bavit a radši si po nocích četl španělské Květy. Napadá mě, do jaké míry je do insomnie zapojený křesťanský prvek. Zda ta naše nespavost není počátek vtělení ďábla. Čert totiž nikdy nespí.
Nespavost je – dost možná – dar. Vršení probdělých nocí do komínku z malátnosti není nepodobné stavu, kdy Vám zeleň Absintu obarví patro. Je to levnější metoda přípravy stavu, ve kterém se tak snadno píše poezie ve francouzštině nebo češtině (Česká republika je jeden z mála států, kde se Absint může vyrábět). Verše vzniklé z takové malátnosti jsou vždycky zvláštní, jakoby se linky kreslené perem zhmotnily a začaly prolézat sešitem s vlastní invencí. Podezírám G. G. Marqueze, že podobným způsobem napsal poslední dvě stránky Sto roků samoty.
Nespavost je – dost možná – dar, otevření dvířek k myšlenkám, které hoří touhou žít i v jiných hlavách, ale nemají dost síly ke skoku. Spánkovou sytostí tak možná vězníme idey nebo jen originální slovní spojení, která skončí v zapomnění společně s námi. Podle předních odborníků na spánek (na vědeckých konferencích první dvě řady) se spánkové deficity z více probdělých nocí nesčítají. Za dvě noci a dva kruhy pod očima stačí dospat 75 % obvykle prodřímaného času.
Neusínejme. Zbytečně.
asf