Vlak metra příjemně vrní po kolejích, přede – je to spokojený kocour, zavřu oči a vznesu se – ne o patro, ale hned o několik štoků nad město, zprůhledním si domy a svrchní vrstvu Země a vidím krátké stříbrné hádky, jak převážejí povinnosti pátečního dne z jednoho konce města na druhý. V některých je ticho polstrovaných cel, v některých ševelí děti jedoucí do galerie, divadla a kina. A Zoo. Playstation, střelba, airsoft jsou slova jedné skupinky mísící se do zpěvu druhé. Nohavica. Tři osmileté děti zpívají v metru o kometě. Tiše. Přesunu pohled do jiného vlaku, ve kterém jsou obličeje nehybné, soustředěné i ospalé. Není v něm cítit vůbec nic. Jen ticho a placatost. Těžké náušnice se líně pohybují u hlav žen, muži působí staře, nepružně, čekají na svou stanici – v okamžik příjezdu vydechnou, ulehčeně se probudí k životu, rádi vypadnou z prostoru, který je jim tolik cizí.
autor: Svět*
Vracím se zpátky, propadávám se domem, černočernou zeminou, až vklouznu přes střechu metra ke dveřím, kde stojí mé tělo. Nic se tu nezměnilo. Vlastně ne. Přibyla dívka na dva kroky ode mě. Dívá se upřeně před sebe, jako by ji protější dveře hypnotizovaly. Unaveně sklání hlavu na stranu. Tmavé vlasy, tmavé oči a rty a sukně jsou v prudkém kontrastu s bílým zářivkovým světlem. Nepatří sem víc, než ostatní. V jedné chvíli přeruší tok myšlenek z povrchu, přesune mysl do vozu, rozhlédne se, usměje, snad té strnulosti kolem. Její obličej pookřeje, probudí se v něm život, návštěvnice muzea voskových figurín. Rozdíl je tolik zřetelný. Nudné, šedivé, ploské a mělké obličeje oproti tváři, ve které pulsuje nadšení a posměch. Nechává úsměv na rtech, soustředí pohled na kluka čtoucího elektronickou knihu, přelétne na paní, která má v košíku na klíně starého pudlíka, který kývá hlavou podobně, jako dětské hračky z doby, kdy hračkám stačilo kývat hlavou. Paní jakoby vypadla z časopisu Marvelous Wife z padesátých let. Kansas, malé město, hutná hříva barvených vlasů, klipsové zlato-zelené náušnice zakrývající polovinu ucha. Pohled, který automaticky třídí okolí na podstatné a nicotné. Dívka obrátí pozornost na mladého muže v obleku, je pátek, den bez kravaty, bílá košile s tmavě červenou nitkou, tak vemlouvavou, že z dálky se látka zdá růžová. Chlápek se jí podívá krátce do očí, aby po vteřině uhnul pohledem.
Pak se její hlava otočí na mě. Prohlížím si její obličej. Vnímám ji, celou tu bytost, tmavé triko, tmavě modrou sukni, vlastně to je barva mraku nasáklého deštěm tak, že do něj stačí píchnout prstem a o mnoho stovek metrů níž je do minuty lokální povodeň. Je to chvilička. Tlesknutí. Neumím se usmát. Zkoušel jsem to tolikrát, neumím to. Tak jen kývnu, náhrada za úsměv, pohyb porozumění. Usměje se víc (jak jen to dělá), udělá dva kroky a políbí mě na rty. Zase to je jen chvilka. Všechny hezké chvilky trvají jen chvilku, je to tak udělané schválně. Na krátký okamžik jí pohlédnu do očí a potkávám tam v metru nevídané. Palčivě jednoduchou radost ze života. Je jaro nebo jako by bylo.
Je první letní den. Jaro nastupuje dovolenou, má to pěkně vymyšlené. Prochází se kolem nás, odpočívá. Někdy se nechá přemluvit a v červenci vezme za léto noční šichtu. Letní noc je pak studená jako udusaná hlína v letních kuchyních, mrazí jako ranní procházka bosky po louce. Studí tak, jak umí studit studené ruce. Výjimečně vezme jaro za léto celý týden. Stromy pak chtějí v srpnu kvést, včely se pylem plahočit. V hospodách se zezadu do první řady lahví posune jinak zimní rum a višňový likér. Slunce se oblékne do oblak a měsíc přes sebe hodí šifónovou pelerínu. Obvyklé teplo z léta musíme brát z druhých. Týden jara v létě. Ten Vám přeju.
asf