Někdy je hodina tak moc a někdy tak málo. Pražádná je jen jednou za rok. To když se přechází z jednoho času na druhý a podobně, jako když se přechází chřipka nebo angína, má to jen nepěkné následky. Olympijské kruhy pod očima, plíce a koutky zmožené zíváním a hlavně pocit, že nám ráno něco chybí. Člověk se rozhlédne kolem. Trnkový hrnek, brýle i knížka tu jsou. Podívá se napravo, nalevo, jenže všechno je na svých místech. Přesto je tíživěji, než v jiných ránech.
A jaká ta ukradená hodina vlastně je?
Sedím u postele, opřený o zeď, zapřu se. Ne jen tak obyčejně, ale pořádně – tak, jako bych tu nebyl. Nikdy. Tak – aby si mě zloděj času nevšiml. Pokoj protne stín. Ochladí se. Najednou mi je zima od nohou.
Světla pohasnou. Ještě víc se přitisknu ke zdi, chvilku čekám a najednou vím, že to vyšlo. Ten mizera (přesněji (bohužel jen s pomocí němčiny) Der Uhrebandit) tu prokmitne a je pryč. Zatímco všem ostatním se čas na zlomek ničeho propadl do věčnosti, já tu mám svou hodinu. A hodina navíc, to už je skoro nesmrtelnost…
Vstanu a tvář mi pohladí vánek. Sviští si pokojem, kterému najednou cihlové zdi povlávají jako záclony. Vše má takovou povolnou matérii, našlapuji po kamenné podlaze jako po mechu. Chci se podívat na terasu. Vyjdu ven. Ve volném prostoru je vítr mnohem silnější. Něco šeptá. Nerozumím, ale zároveň roztahuji ruce i prsty a cítím, jak mi každičkou hranu těla lemuje energie větru. Vím, že když si pomyslím, tak můžu letět. Ještě chvilku tomu přání odolávám. Jen tak. Jako když si odříkáte nabízené krásné rty nebo poslední kapku vína.
Letím.
Nechci popisovat to, co jsem viděl, co jsem zažil. Pro každého člověka je ukradená hodina jiná. Sny se darovat nedají.
Druhá hodina se Vám změnila ve třetí. Mně třetí hodina normálně dospěla. Začala čerstvě rozvitá ve své první minutě a skončila jako bodrá šedesátnice. Podivuhodná hodina byla odváta, aby začaly ty všednější, nekradené. Když nad tím přemýšlím, je to nejspíš tak, že přes celý rok ztrácíme mnohem víc hodin. Přes den i přes noc. Ke křiku a vzpouře nás vede jen ta z úřední moci – uzmutá. Vlastně mě vždycky fascinuje, jak málo si lidé ze života berou, jako by tu byli navždy. Stejně tak mě ohromuje, jak se stále a pedantsky vybízíme k žití… a tak málo ke snění. Jako by to nemohly být stavy, které se plynule (a s potěšením) prolínají, jako by se sny nemohly stávat skutečností a skutečnosti sny. Alespoň jednou za rok. V jedné podivuhodné hodině…
asf