Je noc. Obrovská díra v zemi a kilometr bahna. Uhodil mráz a všechno, co je kolem, tuhne zimou. Bahno. Louže. Ztracená rukavice. Je klid. Hodiny utíkají přes kopec na západ. Dvacet minut před svítáním přijíždí tatrovka. Je čas. Spousta času. Z bílé cedule oznamující omluvu stavitele za dočasný neklid způsobený tunelováním zmizelo datum dokončení.
Jen o malý kousek dál se prochází skupinka mužů v černých kabátech. Časná procházka. Jeden z nich má v klopě odznáček fotbalového míče. Žádný z nich si nevšimne letenského krtka schovaného za pařízkem. Krt ani nedýchá. Jak dlouho může krtek vydržet bez vzduchu? Nedutá. Poslouchá. Před očima tma. Národní stadion, můj ty smutku…
Řidička skříňového Transporteru jede v dopravní špičce k Nábřeží Ludvíka Svobody. Hlavou se jí honí vzpomínky na včerejší večer a na dovolenou a vůbec se všechno točí kolem Něj. Až náhle, kdo ví v jaké asociaci, se v řadě jiných objeví myšlenka na složený náklad. Objednané ručníky. Neměly by být modré? Proč zrovna champagne? Co to je za chlapy?
Nedaleko Jičína vyrostla přímo z ledu sněženka. Celý svazek. Světlo po chladné noci je brzy našlo a zjihlo je jinovatkou. Bude krásný den. Ještě osm minut. Přijíždí první z obrněných reků. Těžká kola zakouší pomrzlou krajinu, vozovku i nepevný podklad cvičiště. Obzor bílých květin se rychle zužuje. Kolo vozidla je na malý okamžik přikryje. Druhé, třetí i čtvrté udělá stejnou práci. Květiny jsou zlomené, rozdrcené, zničené. Pak přijede druhý kovový hrdina. Třetí. Stosedmý. Sněženky už nejsou. Nikdy nebyly.
asf