Dlouhá léta si dělám ze svateb legraci. Úvahy časem vykrystalizovali z lehčích i těžších životních situací do lakonického – Proč ne? Svatba by přeci jen mohla být docela vtipná záležitost. A když se dva mají rádi, tak je to přeci společensky logický krok. Sejdou se lidi z rodiny, kamarádi, hosté. Ceremonie je slavnostní, pod širým nebem nebo širokou klenbou kostela dokonce krásná. Babičky si podávají kapesníky. Bartholdy dá k dobru pochod nebo po vzoru filmu Love actually se uděje nějaké to roztomilé překvapení. Pak se jí a pije a tak vlastně není na svatbě vůbec nic ošklivého. Tak to mi prosím řekněte, proč se jí lidi tak brání? Že by to byl onen pocit zodpovědnosti, kterého někteří nemají tolik, co jiní? Zodpovědnosti za svou lásku k tomu druhému? Proč se za zkoušku této zodpovědnosti považuje obecně svatba?
Podívám-li se kolem sebe a budu-li se ptát, budou mi vdavek chtivé páry odpovídat zhruba následovně:
- Jsme spolu už dlouho, několik let, náš vztah se nijak nevyvíjí, je třeba mu dát impuls.
- Známe se už rok, není důvod proč otálet (takové nadšení se mi líbí)
K těmto dvěma základním variantám pak přichází nejspíš varianta nejzvláštnější. Dlouholetý svazek, sociálně zajištěný, v situaci, kde není třeba hledat hloupé sentence o nových impulsech. Takový pár plánuje založit rodinu a to bez svatby zkrátka a dobře nejde. Je to společenský konsensus. Proč mi to tedy přijde nejzvláštnější? Nechceme-li zvát babičky a jsme-li dostatečně vynalézaví, abychom si s kamarády našli vždy pádný důvod k oslavě, nerozumím a nechápu, proč svatbu podnikat. Stát nebývale a štědře přeje rodinám. Společné zdanění se cyklicky v daňových úlevách objevuje. Hypotéka se také lépe zařizuje v rámci jednoho společného jména. I obecně je sezdaný pár brán jaksi vážněji. A malý Pepík se bude jmenovat jak?
V manželství jde o splynutí, a to jak tělesné, které se pak doslova a v dokonalé formě vtělí do společných dětí, tak o splynutí duchovní, kdy vlastně vzniká nová dvojjedinná bytost. Společné příjmení to vše jen dokresluje. Cituji dál. Proč v manželství? Proč k tomu duchovnímu splynutí, sakra, nemůže dojít u nás v garsonce na Smíchově? Jen protože nejsme ženatí? Sakra. Nechci se vysmívat, ale copak je to normální? Kdybych chtěl vyspravit vztah doma sepsáním takového článku, tak snad, ale copak to jde vyzdvihovat jeden vztah nad druhý za malebných slov typu dvojjedinná bytost? Když tedy budu vzatý, mám šanci při určité míře lásky a sociálního inteligence dosáhnout manželské nirvány?
Láska je pro mě nepochopitelný, často mě štvoucí fenomén. Zamilovaní mají na svatbu nejen morální nárok. Jejich nadšení pro toho druhého je příkladné. Nic nestojí v cestě. Naprosto ideální situace. Ti, kterým zamilovanost přeroste v partnerskou lásku, mají právo být šťastní s každým dalším rokem, který ve společné spokojenosti prožijí. Když si kápnou do noty a štěstí se jich bude držet a nebude jim do cesty shazovat vějičky v podobě jiných lásek, aleluja. Když však láska věkem a neschopností si porozumět odejde, co po té? Záchranný institut manželství? Máš snad zodpovědnost, když sis mě brala, tak jaképak rozchody. Celé to směřuji k jednomu, asi liberálnímu názoru, svatba v lásce nic nemění a nezmění a když, tak je to špatně.