Kotě to bylo. Menší, drobnější, než všechna ostatní. Mourovaté. Krásné. Prý bylo od začátku aktivní. Nebálo se hlídacího psa. Nemělo proč. Za pár týdnů se stěhovalo. Z jedné vesnice do druhé, naštěstí ne samo, ale s bráškou černým jako noc s bílou hvězdou v náprsence. Rychle si zvyklo. Na čtvercovém dvorku statku, kde byl jeho nový domov si to pomalu a nemotorně štrapácovalo sem a tam a tam si také sedlo a koukalo. Oči přes celou hlavu.
Když jsem přijel k „majitelům“ na návštěvu, nedívalo se zdálky, třeba špatně vidělo, ale každopádně se rozparádilo směrem k novému, neznámému člověku. Doma jsme chovali kočky celá desetiletí (bez přestávky). A najednou mám před sebou kotě, jaké jsem ještě neviděl. Pomačkané, pohybující se zvláštní chůzí a na rozdíl od toho černého bráchy zcela mrňavé. Patnáct čísel života (tedy bez ocásku).
Večer sedíme u ohně. Popíjíme pivo. A kotě, které zcela prozaicky dostalo jméno Šmejd a hned na něj začalo slyšet, se kolem nás motá a sem tam zadrápne za nohavici a šplhá se nahoru, aby bylo hlazeno. Vrní jak čínský traktor. Ouvej. Mám kraťasy. Přesto si tu mourovatou kuličku beru na klín. Šmejd se protáhne a začne stepovat. Jako by střídavě krčil a natahoval přední nožky. Výraz absolutního štěstí. Stále vrní.
Další den a kamarád ráno hlásí, že se Šmejdem strávil noc v obrovitánské posteli. Šmejd prý spal celou dobu na druhém polštáři a i ze spánku vrněl. Kamarádova přítelkyně, která nám ráno přiváží snídani, pak se smíchem v té slavné posteli nachází i důkazy toho, že se Šmejdovi nechtělo chodit na záchod daleko. Ten celý den se kotě plete pod nohy, sem tam ho někdo vezme do rukou a pohladí. A v tu ránu je kotě v extázi. Zase protahuje nožky a vrní. Večer se znovu pokouší ztéci čí které nohy, aby na něm byla vykonána přízeň hlazením. Bavíme se jeho dotěrností. Neutuchajícím zájmem. Nespí. Otevřená očka a požitkuje. V noci jej na základě předchozí zkušenosti necháváme v pelechu ve stodole. V noci se probouzím a snad z deseti centimetrů na mě kouká Šmejd. Snad dvacetkrát jej sundám z postele, aby si našel jiné místo a on pokaždé skočí zpátky, zatrhne drápky za matraci a neúnavně hledá místo ke spaní vedle mě (což je velmi obtížné). Rezignuji.
Je neděle. Na statku dosychají včera betonované podlahy. První kdo se betonem prošel byl samozřejmě Šmejd. Zjišťujeme. Je neděle a musím zpátky do Prahy. Nechce se mi. Jako ostatně nikomu v republice. Na statku je krásně, klid, skoro liduprázdná víska. A taky ti dva kocouři (jsou-li to ovšem kocouři). Dopoledne ještě blbneme. Šmejd všude běhá za námi, nechce být sám. Znovu mě fascinuje kolik je v tom půlkilovém pruhovaném balíčku života. Šmejd neustále něco dělá, je mu pár týdnů a kousek a on pořád lozí a vymýšlí, čím by se kotěcí duše zabavila. Pak jedu domů.
Je čtvrtek a kamarád mi posílá smsku. „Šmejd to nezvlád.“ Tak vyřizuje pozdravy z kočičího nebe. Jistě. Je mi smutno. Přijde mi zvláštní, jak mě to ovlivňuje. Jak znám kamaráda „majitele“, určitě ho to vzalo. Pořád na to myslím (rozumějte, smutek, kvůli kočce…) a tak toho v práci dnes moc neudělám. Zase mi přijde spousta problémů nepodstatných, byť vím, že je to otázka krátké chvíle a vrátím se zpátky k tomu, že bych měl udělat to či ono.
PS. Nevím, jestli Respekt, ačkoliv jde jen o jeho blog, snese kočičí nekrology, zvláště, když je nekrologů v poslední době v novinách spoustu (a bude ještě víc, to s růstem věku pozorovatele), ale jeden by unést mohl. Kdyby se před Vámi dnes objevila sklenka vína, tak prosím (alespoň z recese), jednou Na Šmejda.