Starý pán z Těšňovského nádraží (reproduktor oznamující názvy zastávek by mohl hrát mazurku). Jedno jakou. Světle modrýma očima se upřeně dívá na naproti sedící dívku ve věku kolkolem třeťáku střední školy. Sleduje ji velmi zpříma. Dalo by se říct natvrdo, přestože bych ten pohled označil za laskavý a měkký. Dívka s hezkými, pravidelnými rysy, taky modrooká. Na nose se ji blýská kousek kovu. Takový ten titěrný, prťavý, zapomenutý drobek oceli, co je v Ostravě dělají v přidružené výrobě. Z kovu je také pásek, který se dívce táhne přes vrchol hlavy a jeho účelem je spojení mušlí sluchátek. Klasická sluchátka firmy Koss. Tuším Porta Pro? Nebo tak nějak. Z mušlí uniká splašená roková hudba. Kytarové nářezy přepouštějí v některých místech nadvládu bicím a naopak.
Plynulý pohled starého pána je přerušen jeho zvědavostí. Předmětem té neudržené všetečnosti je IPhone, který dívka drží v rukou.
Můžu se Vás zeptat, co to je?
Ajfoun
Aha a co to umí?
Všechno. Ovládá se dotykem.
To vysvětlení mi přivodí úsměv. Nevzpomínám si, že bych svůj telefon ovládal někdy jinak. Starý pán se obdivuje dokonalému designu telefonu.
A kolik to stojí, to musí být drahé?
Vůbec ne. Deset tisíc, ale i míň.
Pán se usměje. Očividně pobaven tou představou přístroje za deset tisíc.
To se mi nezdá málo.
A víc neslyším, protože reproduktor, co měl hrát radši mazurku, ohlásil stanici, kde jsem vystupoval. Uvolněné pondělí.