Co kdybych běžel, co kdybych to
rozeběhl, ta možnost se přímo nabízí. Skončil bych s tou nejistotou, která
mě svírá. Jenže já se radši vleču. Nevím, který krok může být ten poslední. A
tak míjím masnu. V úžasu. A najednou si uvědomuji, jak jsou vším tím
zhuštěným časem zhuštěné i vůně. Žádná svébytnost, hmota slitá z tisíců
prvků, hmota tak plná, že se nedá dýchat. Proto to otálení. Pro ta skoupost
pohybu. Skoupý na krok. Usměji se té myšlence a ten úsměv trvá celý… krok.
Představy se míjejí, jen jedna,
trochu zdrženlivě, přeci jen vystupuje, představami utkaná vidina konce oné
ulice. Spousta světla. Bez toho se to přece neobejde. Ze šera do světla. Jinak
to ani nejde. Ty poslední kroky budou uskutečněny v nějakém svébytném
rytmu. To je takový ten rytmus ke konci. Oslavný marš. Procházka starým
neřezaným sadem. Švestky, jabloně, v zadu jedna hrušeň.
Místo marše však slyším
propletené zvuky. Pletivo zvuku tak nestálé, tak neuchopitelné, že si
představuji dlouhou písečnou pláž, do které je vyhotoven notový zápis.
Přímořská bríza si hraje s jednotlivými zrnky písku, jako s notami,
přehazuje je ve svém rytmu. V rovinách, sklonech, úhlech, které jsou vlastní
jen Zemi. Každé to zrnko se pohybuje podle jasného řádu – zapadne mezi jiná,
protože nemůže jinak. Když se přes notový zápis přehrne mořská voda, ozve se
právě stvořená melodie. Pokaždé nově. V každé vteřině nově. Uzounké
úryvky, slyším je propletené, v tisíci vrstvách.
Jdu tou ulicí. Trošku nadávám na
šero. Chybí mi polibek. A víno.
asf