Je rok 1868. Třeba srpen. Třináctého. Čtvrtek. Arica. Zemí toho místa proběhne zlom, láme vše, co dřív drželo pohromadě. Systematicky, bez slitování. Zemětřesení, které shluky molekul přístavního městečka změnilo na shluky molekul třísek a bahna ze záplavové vlny. Nejsušší místo na světě. Žádné protipovodňové zábrany, nic co by mohlo pomoci. Zatímco si umíněnost přírody brala vše, co mělo tvar, v Evropě si lidé četli právě vydaného Idiota a znovu vydané Nadějné vyhlídky.
Je rok 1868. Třeba je jedno kdy. Češi mají své divadlo. Zatím jen kámen, ale i na ten lze vystoupat a s oporou plivnout Rakousku do očí nebo alespoň na holeň. Revoluční rok. Jako když do čerstvé trávy zaduje vítr a v dáli zahřmí hrom. Je rok 1868 a za 99 let napíše Marquéz 100 roků samoty. Letí to.
Je pod mrakem. Okno s tisíci kapkami se mění v kaleidoskop. Scénu s vodní hladinou střídá obrázek s tisícem barevných střípků. Je ticho. Pootočím tím obrázkem o jedno skřípnutí podivuhodného přístroje.