Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Chvíle předtím

Každý si to představuje. Tu chvíli - před tím. Uličku letadla. Modrý koberec. Chlad klimatizace. Vzdálený chod motorů. Z okénka jsou vidět stříbrná křídla na modré, letní obloze. Všechno funguje, všechno je správně. Poslední vteřiny. Každý si tu představu vytvoří, každý si na to najde čas. Merkelová. Obama. Dokonce i Putin. Obrazy ze zadních sedadel - studená, ale klidná a celistvá nejistota, kterou střídá obraz, ve kterém se letadlo v šíleném víru rozpadá na menší i větší kusy, jakoby bylo poskládané z mnoha různě velkých kusů papíru, které se teď i s cestujícími snáší k zemi. Tam kde byla ulička, není nic. Bezmála neměnný obraz ztisícinásobil svou rychlost. Nudná strnulost obrazu vnitřku letadla trvala několik hodin, následovalo několik vteřin, které ty hodiny vymazaly. Už je nemá kdo vyprávět. Je konec. Kde byl řád, je zlý zmar. A smrt. 

Střípky historie, která předcházela konci letu stroje malajsijských aerolinek, se pomaličku skládají dohromady. Jeden argument doplňuje další. Ukrajinská rozvědka předává nahrávky udivených separatistů, americká identifikuje místo, ze kterého byla odpálena raketa, zálohy sociálních sítí vydávají svědectví ze smazaných příspěvků, na kterých se separatisté vyznamenávají za domnělý sestřel vojenského letadla. Rusko vznese první odhad toho, kdo je za tragédii plně zodpovědný.

Bude to trvat jen pár dní, než se pravda sestaví celá, označí se viník – a ten, ať už to bude kdokoliv, prohlásí něco o omylu, který se neměl stát, ale stal se. Spadnout měl ten Antonov. Zemřít měli docela jiní lidé. Pak by to bylo v pořádku, pak by se dala vyznamenání. Když se kácí les, létají třísky. Americké drony trefují civilní cíle neustále. Všechno je vlastně v pořádku, jen zemřeli ti, co zemřít neměli. Válka je prý taková, umírají v ní nevinní. Od nepaměti.

V Nizozemsku jsou vlajky na půl žerdi. Přijde mi, že to je teď nejrozumnější, co lze udělat. Mít smutek. Vzdát se na čas myšlenek na rychlou pomstu. Vzdát se siláckých řečí o desítkách lidí, co z revanše budou zabiti za každého cestujícího letu MH17. Smutek sžírá, ubírá sílu, stejně jako uklidňuje, poskytuje čas pro nádech. Diplomacie mezi EU a Ruskem doposud byla slepá, vlastně obligátní, chodila po vyšlapaných cestách, zaštiťovala se bezzubými sankcemi, které nic neřeší, jen tak trochu znepříjemňují Rusku běžný život. Řešením současného stavu na Ukrajině je klid. Klid zbraní, úkrok zpět. EU musí vyzvat Rusko ke spolupráci nad řešením ukrajinské občanské války. EU musí Rusko donutit k přiznání, že dosavadní podpora separatistů byla chybou, kterou lze napravit jen explicitním nastolení demokracie, ve které nemají kalašnikovy a systémy protiletadlové obrany co dělat. Separatisté se zbraní v ruce v Evropě 21. století nesmí mít pochopení u žádného z představitelů států Evropy.  Nesmí. To je postulát, který by měl Evropu sjednocovat. Musí, protože pokud by tomu tak nebylo, bude nám smutek škrtit srdce čím dál častěji.

Reklama