Na Staromáku se hraje pro turisty. Tak nějak to prý k Praze patří. Věže a housle. Všechen ten léta vytvářený dojem kulturního centra vyústil v pohled na členy filharmonie v kostele, kterak si odehrají obehrané a půjdou domů. Japonci, Rusové a Černohorci zatleskají, někteří dokonce vestoje. Čtvero ročních období už nikoho nevzrušuje, jsou to chladné kusy, ochozené cesty domů, manželstvím vyhaslá srdce. Obehranost je jedním z největších trestů za krásu. Na všech těch plných liniích Čtvera ročních období se usadil prach z nezájmu o tolik známé. Těžko říct – jak dlouho by tam ten prach lpěl, kdyby nepřišel Max Richter, nenadechl se nikoli z hloubky plic, ale ze srdce a vyčistil celou partituru tak, že nejenže ukázal krásu celé stavby celého díla, ale celé jej napřímil, zintenzivnil, zesílil, zesoučasnil a provázal citem. Myslím, že jen málokteré skladby se mohou této rekompozici rovnat právě v naléhavosti, kterou Max Richter do už tak silných tónů vetknul.
Vivaldi složil čtvero ročních období jako koncert bez slabých míst. To je velmi výjimečné. Síla tónů někde slábne, někde neočekávaně zaútočí v nekončících vlnách. Max Richter místa, kde se skladby lámou, padají či prudce vzlétávají – našel, jemně přeskládal a vložil do nich to, v čem je jeho talent nejmocnější – sugestivní naléhavost. V první části Léta odpáral vše, co bylo nadbytečné, vzdálené trylky, otřelý zvuk. Namísto toho použil vysoký tón houslí vznášející se nad iterujícím pozadím ostatních smyčců. Léto. Tohle je červen a červenec, horké dny na nekonečných, vyschlých, polních cestách. Závěr skladby by mohl být nekonečný. Zvolna sílící motiv, zrychlující se kadence, hutnící zázemí skladby, to vše bych rád slyšel na živo, na koncertě, kde tato část bude nutně i částí závěrečnou. Nechal bych ji hrát do konečné síly každého z houslistů. Skladba mime svůj předepsaný konec, hudebníci si toho snad ani nevšimnou, jen stále zvyšují tempo. První z nich s úsměvem odkládá housle do klína. Skladba se v té chvíli stává součástí všech přítomných. Každý z nás má hlavu, srdce a ji. Tempo se nedá vydržet, v rychlém sledu odpadávají další, skládají zbraně, protože skladba narazila na dno nebo na strop toho, co lze hrát. Ještě hodinu se jim za to zneužití budou svalová vlákna v rukou zlobně třást. Poslední utichá sólista, ne snad – že by musel, ale protože už není co hrát. Hudba se vytratila ze smyčců do myslí hráčů i diváků. Na konci takového koncertu se netleská, každý se bojí, že by tím nijakým, pleskajícím zvukem přišel o dar, o harmonii a vlastně i disharmonii, zkrátka o sílu, kterou hudbou získal. Je teplý večer a jdeme tedy přes Mánesův most do vinárny na sklenici bílého vína.
Deska vznikla v roce 2012. Na podzim. Podle slov Maxe Richtera, tak nějak ve vší skromnosti, přepracoval Vivaldiho dílo zejména proto, aby známému koncertu navrátil posluchače. Jestli je nějaké slovo v umělecké světě opravdu zhůvěřilé, je to slovo pocta. Už jako slovo nezní nic moc a obsah, kteří mu umělečtí marketéři přisoudili, je nejčastěji – pitomý. Mně přijde rekonstrukce starých tónů ze všeho nejvíc přistáním v Zemi za zrcadlem. Neuměl jsem si představit, jak zdařile, účinně, šikovně a vtipně lze Čtvero ročních období přepracovat. Vlastně je to nadšení, co tu nyní předkládám.
Zima. Poslední část koncertu, ta úplně poslední… je jednou z nejúžasnějších skladeb vůbec. Minimalistické rozpětí skladby, vyprchávající síla, ale také uvolnění pnutí, smír, nebo přímo smíření, odcházející elegance, to všechno v těch posledních pěti minutách je. Je to snad začátek Vltavy pozpátku. Už jen uzoulinký pramínek skladby se ztrácí v písku. A pak je ticho. Vteřinu, dvě. A pak začnou zpívat ptáci.
asf