Knihy Michaela Cunninghama jsou ze stejné země – jako ta má sklenička. V knihovně žijí měšťáckým životem. Sedí si v řadě mezi jinými, vedou rozhovory o počasí, že jako dlouho nepršelo a že jsou lidé nervózní, protože denní smutek zůstává v ulicích nespláchnutý. Šťouchají do nového přírůstku. Houellebecq. Co to je za jméno? Listy všech knih se zachvějí smíchem, který zní, jako když prsty přejedete po stránce. Musíte napínat uši, abyste jej slyšeli. Nejvíc se směje Za soumraku. Chce zapadnout mezi ostatní. V knihovně je asi měsíc a ostatní tisky si jej dobírají. Teď přestanou. Konečně. Konečně budu jako ostatní. V tom si však milá kniha lže někam pod přebal. Nebude. Nemůže být jako ostatní. Je tolik jiná.
Je tolik krásná. Je krásná podobným způsobem, jako jsou krásné Hodiny. Když Za soumraku vyšlo, těšil jsem se, jako se těším pokaždé v předvěsti toho, že nezapadnu jen do pohovky nebo do mezírky u dveří v metru, ale že se propadnu někam hodně hluboko – do vypravování, do ulic New Yorku, do myšlenek postav, které nezpůsobně nenechají moje myšlenky v klidu. Kniha vyšla. Recenzenti se pustili do práce. Nedá mi to. Čtu to. Hospodářské noviny – hra na Smrt v Benátkách od Thomase Manna. Respekt – hra na Smrt v Benátkách od Thomase Manna. Iliteratura – hra na Smrt v Benátkách od Thomase Manna (ale setsakra dobrá recenze výborného Petra Fišera). Po všech těch soudech jsem se začal bát o zapadání a propadání a čtením pochroumané myšlenky. Zbytečně. Zapomeňte na Thomase Manna. A vzpomeňte si na polibek z Hodin. Stál bych moc o to, abych Vám v téhle chvíli viděl do hlavy, nicméně to nejde, jako strašná spousta jiných věcí a tak si budu jen domýšlet, zda si vybavíte literární nebo filmovou scénu z Hodin, kdy paní Brownová prostě políbí svou sousedku. Políbí jí bez zjevného důvodu. Možná proto, že chce a nemůže pomoci – a to chtění vplyne do krátkého sepjetí rtů tak přirozeně, jako bychom se sousedy přes ulici takto líbali každé druhé úterý v měsíci. Za soumraku je tvořeno stejnými znepokojujícími momenty. Snad jich není tolik. Nebo se některé opakují (třeba scény od jezera, vzpomínky na kdysi a myšlenky, které se někdy svezou k poznání, že člověk byl někdy šťastný tak, jak si nedovede představit, že by ještě někdy byl), ale pořád tu je to zvláštní kouzlo, jež Vás jako Zefýr vezme do náruče a odnese někam, kde je hlavním tématem cit. Cit a pochybnosti.
„Zdá se, že neslyšně položená otázka byla stejně neslyšně zodpovězena. Obě jsou postiženy i požehnány, sdílejí mnoho společných tajemství, neustále s nimi svádějí boj. Pořád si musejí hrát na někoho jiného. Jsou z toho unavené a ztrápené; nesou na svých bedrech obrovské břímě. Kitty zvedne tvář a jejich rty se zlehka dotknou. Obě vědí, co dělají. Nechávají takhle své rty navzájem odpočinout. Spočinout na sobě…“
