Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Čtenářský deník (asi devátý) o mapách a územích (Michel Houellebecq)

Je tolik zbytečných knížek. Vážně. Je jich tolik, že kdybychom je naházeli na jednu hromadu a zapálili, byl by ten oheň vidět z vesmíru. Ta radost z vesmírného ohně má dvě ale. První odmítnutí je ve filosofickém odkazu – knihy se nepálí. To druhé má zcela pragmatický důvod. Špatné knihy - špatně hoří. Poslední román Michela Houellebecqa je zcela nehořlavý.

Na Michela Houellebecqa mě přivedl přebal. Ta čertova svůdnost. Prodejný text totiž avizoval naprostou nepřítomnost sexu. Držím tu knížku mezi regály knihkupectví a říkám si: Že by vydavatel takhle podloudně upozorňoval na výjimečný text aktuálně nejpopulárnějšího francouzského autora? Spisovatele, který v minulých románech neměl s popisem i hůře představitelných erotických scén sebemenší problém. Hm. Taky ty mapy a území se mi líbily. Mám totiž mapy rád. Území míň. Ale i území může být někdy docela fajn. Koupil jsem ji.

Sex tam nakonec byl. Ten přebal lže. Jen ho tam není tolik. Čím ten Houellebecq vlastně to své obvyklé vypravování nahradil? Zkuste hádat. Klidně ještě chvíli počkám. Na to totiž nepřijdete. Konec. Tady je odpověď. Michel Houellebecq sex nahradil sám sebou. Jako postavou. Tenhle originální počin je nejčastěji zmiňovaným kladem v pozitivních recenzích. Dalšími mají být postmodernismus, absurdita, wikipedia jako jeden z hlavních zdrojů odborných pasáží ze života hmyzu a aktuálnost řešených problémů. Ufs. V Mapách a územích je opravdu reálná postava spisovatele, autora celého spisku, u které vzhledem k sebestřednosti celého pojetí během pár stránek pochopíte, kam že Houellebecq směřuje. Odpusťte mi tu necitelnost i to prozrazení, ale vzhledem k tomu, že Vám důrazně doporučuji, abyste tu sračku nečetli, řeknu Vám rovnou, že se nechá umřít. Zavraždit.

Samotný Houellebecq není hlavní postavou. Je přítelem prvního hrdiny románu, umělce, který se proslaví obrazy, jejichž hlavní matérií jsou silniční mapy. Odtud je název knihy. Název hrdiny je Jed [žed]. Jed se protlouká, pak zbohatne. Jed má dívku a otce. Pak je sám. V rámci jedné své výstavy poprosí Houellebecqa, aby mu sepsal předmluvu pro katalog. Ten to přijme. Napíše. Pak ho najdou rozřezaného. Román se najednou přesune do detektivního módu. Vraha nakonec najdou. V epilogu. Nemá žádnou souvislost s Jedem, jedná se o souhru náhod, kterou dá pohybu bezejmenný zvrhlík. Pak Jed stárne. Roky i dny plynou. Jed chvíli netvoří, aby pak tvořil. Roky i dny plynou. Jednoho dne Jed umře.

Reklama

Nechtěl jsem být takhle lakonický, ale z knížky víc nedostanete. Už od prvních řádků mě neuvěřitelně štvalo spisovatelovo sebevědomí, to – že může odfláknout každý kousek svých myšlenek, že svým odhodlaným čtenářům může předhodit cokoli a oni to zbaští, s úsměvem a obdivem, stejně jako předtím. A taky že jo. Houellebecq nás konfrontuje s myšlenkami o tom, že umělé změny těla za účasti silikonu (jak se asi tváří po aféře domácího výrobce PIP?) nejsou zdaleka tak špatné. Nejčastěji však tepe do uměleckého světa Francie. Vyrovnává si účty. Vysmívá se ztrátě tradic a umírání staré dobré Francie podobně – jako přílohy žádosti o evropský grant na záchranu lokálního kulturního dědictví v podobě videopůjčovny.

Jovanka Šotolová ve svém doslovu doslovu píše, že Mapa a území odsává ideály, že nás vrací na zem, zbavuje iluzí, ale že jedna iluze jí i přes ty ztráty zůstala – Mapa a území by mohl být román, který nás přežije. A já říkám, že nás doopravdy přežije, protože světe div se, sračky nehoří.

 

 

 

asf