Podobnými přívlastky můžeme častovat i Lucemburskou zahradu, knížku Michala Ajvaze, kterou si čeští literáti vybrali jako dílo minulého roku. Magnesia Litera je soutěž, která je mi protivná, ostatně jako všechny soutěže, kdy Vám nezvaní soudci poví, co je nejlepší a nejkrásnější v rámci roku, desetiletí či století. Je docela dobře možné, že Lucemburská zahrada není tím nejlepším, co nás na literárním trhu minulý rok potkalo, přesto bychom tu knížku neměli pustit jen tak z dohledu. Naopak – líbí se mi představa, kdy si nesu Lucemburskou zahradu pěkným hřejivým sobotním dopolednem a sednu si na lavičku nejstarší zahrady v Praze. Obě zahrady k sobě tak trochu patří.
Jsme čtenáři! Jsme Ti, kteří kladou na čtené čím dál vyšší nároky. Čím déle plaveme v literárním moři, tím odvážněji od břehu míříme. Tam, kde minulý rok stačil Dan Brown, dnes sotva stačí Orthan Pamuk. Rozvíjíme se, chceme-li. Necháváme se rádi unášet vlnkami, nemusíme zrovna plavat motýlka, abychom se cítili šťastní. Jsou ale místa, kde moře nabídne víc, než jen přesměrování myšlenek. Pod hladinou. Ten nový temnější svět, kde jsou všechny tvary mělněny pohybem moře, vyžaduje od čtenáře schopnost – potápění. Je jen málo knížek, které od Vás vyžadují pořízení koupací čepice a šnorchlu. Vězte, že ne každý se rád potápí, někdy je pohodlné a dokonce svým způsobem i nutné – jen ležet na nafukovacím lehátku a přímo se vyvarovat jakéhokoliv pohybu. V případě světa Michala Ajvaze Vám takový způsob percepce bude stačit k tomu, abyste se osvěžili vlastně docela jednoduchým příběhem, který Vám zpříjemní jeden jarní víkend. Pokud od knížky přeci jen čekáte víc, dostanete to. Pod vodou. Jen se pořádně nadechnout.
Než si zvyknete na trochu rozmazané (nejednoznačné?) prostředí, chvilku Vám to potrvá. Jsme v jednom z milionu pařížských bytů, velké pokoje, minimum nábytku, dubové parkety, pracovna s obrovskými, otevřenými okny. Není tu ticho, jaké obvykle v představách bývá. Zdola, z ulice – vybíhá po fasádě domu zvuk, tisíce zvuků, soulad i nelad všech těch organismů a jimi vytvořených věcí. Vpadává do pokoje, kde se okamžitě začne cítit nesvůj a s myšlenkou – co tu proboha dělám – ustupuje zpátky za okno. Důvod té nepatřičnosti sedí za velkým, těžkým stolem, dívá do monitoru, spíš za něj. Paul. Univerzitní profesor ve věku, kdy už mu není třicet a asi ani čtyřicet. Paulovi se povedlo vydýchat vzduch v místnosti s otevřenými okny. Neví, jak by začal realizovat svůj záměr osnovy přípravy výkladu. Té náladě přesně odpovídá slovo rozmar. Bez bližšího určení. Rozmar ani špatný, ani dobrý, takový, že může být naléhavě protivný, stejně jako letargický. Nevím jak Vám, ale mě se to také stává. Zůstanu viset v přítomnosti a nemůžu se hnout dopředu, natož dozadu. Jsem v té své přítomnosti docela uvězněný. Pak se ale Paul rozhýbe a myšlenky proboří hranici času, rozeběhnou se dopředu, dozadu, tisícerem cest. Veškeré to prolomení je vidět v pohybu, kterým píše na klávesnici počítače. Ještě pomalu, pak rychleji. Něco jej zaujalo. Nakloníme se mu přes rameno.
Pařížská Stromovka vpravo, dole. Na kafe Paul chodí na roh Rue Cassette a Rue de Vaugirard.
Lucemburská zahrada je psaná pěkně po staru, po kapitolách, které mají dívčí jména. Je na místě si připustit, že dívky jsou alfou a omegou našich radostí a smutku, tedy je to v pořádku. Každá ta kapitola je trochu jiná, přestože je Paul hlavním hrdinou, v každé kapitole dostává souputnici, která mění Paulův život, nutí jej k myšlenkovým nebo reálným cestám do míst, o kterých do zlomového okamžiku neměl ani tušení. Surr a Claire za to mohly, že mě čtení Lucemburské zahrady začalo bavit, že jsem si pročítal některé věty vícekrát a hledal v nich víc, než do nich Michal Ajvaz napsal. Autorovým dílem se tak stala jen voda – prostředí, detaily korálových útesů, hejna ryb, vraky lodí, barvy a přesná identifikace barev je na Vás, na Vaší fantazii a chuti si přemýšlet. Mnohem důležitější ale je, že tu nemusíte zůstávat. Někdy Vás vodící linka myšlenka vymrští ven z vody do tématu, které má s příběhem jen málo společného.
V kapitole Surr se setkáme s vloženým příběhem, rozšiřujícím prostředkem, který Ajvaz rád využívá. Zde je tento způsob vyprávění zakomponován přirozeně, snad si toho specifického postupu ani nevšimnete. Příběh vypráví o panovníkovi, který v prostorách svého paláce naléhavě naslouchá skupině zvědů, jež měla za úkol přinést zprávy z území nepřítele. Všechny dialogy příběhu jsou vedeny v neznámé řeči, ve které si ani neškrtnete. Nechytíte z ní víc, než Vám autor naznačí v myšlenkách protagonistů – mimo neznámou řeč. Výsledkem je lehká nejistota čtenáře, zda teze myšlenek jsou tím samým, co se odehrává v dialozích. Panovník naslouchá zvědům, zvláště pak proslovu Surr, dívce vládci blízké, která ve svém sdělení projeví nejvíce odvahy. Její zpráva je zneklidňující, přednáší o postupné zkáze, které patrně nelze zabránit. Nepřítel je mnohem silnější, mnohem rafinovanější, tolik jiný, než všechno, čím jej lze zasáhnout. Naopak je zřejmé, že tvary svěřeného území se začínají podvolovat silnějšímu, že to co nyní vnímáme jako nepřátelské, je někde hluboko v nás naší podstatou. Možná je naše obrana tím, co je obranou také nepříteli. Vír takových a jiných myšlenek nevyvstane jen z prostoru řádek, ale především ze čtenáře, který na autorovu hru přistoupí. Odměnou za účast na hře je čtenáři nejen to, že se zbavuje nálepky diváka, ale především osvojení si pochybností, jako principu plného vnímání nejen literárního světa.
Claire. To jméno zní tak pěkně, že bych jej byl býval vkládal z povinnosti do každé knihy. V té Ajvazově jsou pasáže vypravování v této kapitole poezií, textem, kdy se Paul pokouší vysvětlit svou schopnost vidět svět ostřeji, přes mnohavrstevné sklíčko, které dokáže scelit chaos atomů našeho světa do celků, do (snad) energetických proudů, které mají jasně viditelnou taxonomii, řád, který vykazuje smysl. Možná je právě takové čisté porozumění cílem, ke kterému lze směřovat, možná je takové směřování jediným konáním, které dává smysl, ač je pro nekonečnou bohatost okolí i vnitřku nemožné jej dosáhnout. Východní kultury mají svá osvícení, určitým druhem osvícení prochází i Paul. Bez zasvěcení a náboženských tirád a rituálů, bez jednoznačnosti.
Příběhová osa Lucemburské zahrady má svá zákoutí, mrtvá ramena, pasáže, ve kterých je voda kalná a nijaká. Chvílemi se vypravování přesouvá po všemožných lokacích – Paříž, Nice, Moskva, Svatá Lucie – jakoby matérie příběhu rychle spotřebovala všechno v rámci jednoho místa a stále hladová musela hledat někde jinde. Kulisy se mění a příběh pomalu slábne, snad až odumírá. Kde je však psáno, že konec musí mít zázračnou a smyslnou pointu? Ostatně není to tak, že právě „vypointovaný“ konec je nejvíce vylhaný? Jsou lidské konce napínavé, vzrušující nebo spíš právě slábnoucí, vytrácející se, jako vádí v dobách sucha. Recenze Lucemburské zahrady v médiích často poukazují na domnělou bezobsažnost, na příběh prostý intertextů (nejspíš něco jako internetový hypertext), kdy recenzentům chybí přesah, zásah a potopená loď. Já ji tam našel.
Je jaro i shon zároveň. Zdá se mi, že někdy je dobré uniknout ze zažitých struktur a uspořádání našich životů do oáz, kde pod nohami křupe písek, a jediným zvukem jsou výkřiky pávů. K tomu jsou dobré zahrady. I ta Lucemburská.
asf