Čtu dál. A najednou před sebou vidím obraz dvou třicátníků, kteří se procházejí městem. Dělají si legraci ze všeho kolem, stejně tak, jako ze sebe. Vrství na sebe citáty, vlastní myšlenky, šílené úvahy, postřehy a hlavně… smích. Poezie. Dialog je tak výborně napsaný, že zapomenu na čas, který ale nezapomíná na mě, což mu nikdy nezapomenu, protože jsem díky tomu minul čas volání a přišel o schůzku, na kterou jsem se těšil celý týden.
Doma ji nedočkavě svlékám. Z přebalu. Přebaly jsou riziko pro mé čtení ve vaně. Kniha po nich sklouzne do vody a zaboří se do rozmočeného těla tak, že je ji pak těžké najít. Dnes jen sprcha! Odstrojenou knihu si beru do postele, a když sem tam zabloudím zrakem na hodiny, tak zjistím, že ta knížka je kouzelná. Zrychluje čas. Jedná se o objevení čtenářského nebe. Objevení nebe – Harry Mulisch.
Max začal rychle diktovat: „Řekni mu, že pro mě jsou cikáni svatí, protože jsou jediným národem na zemi, který nikdy nevedl válku.“ Onno udělal, oč ho žádal, a z velkého obličeje zmizel úsměv. „To je všechno?“ „Ne. Řekni mu, že protože oni jako jediní nejsou vrazi, tak je všichni mají za zloděje, ale že my jsme jim ukradli dokonce i smrt.“ „Co tím myslíš?“ „Že je posílali do plynu a vyhlazovali stejně jako židy, ale že se to zametlo pod koberec, abychom je mohli dál šikanovat, i tady v Nizozemsku.
Prvních dvacet stránek je obtížných. Některé věty radši čtu dvakrát, abych porozuměl záměrům dvou andělů, kteří výkop románu obstarávají. A pak cink. Lusk. Prásk. Začíná hlavní příběh. Jiný svět. Ten náš. Nizozemský… Dva výjimeční lidé, doba šedesátých let, přátelství, filosofie, prach, antikvariát, Janáček, promilované noci, káva a viola, Kubánská revoluce, syn a sny, architektura, snídaně, smrt, špagety, desatero… Na první pohled šílený pelmel, na druhý – přikrývka z tisíců barevných nopků, které vytvářejí vlastně docela jednoduchý vzor. Ta přikrývka Vás bude hřát celou dobu čtení, celou noc. Snad ze začátku víc – než na konci, ale to je na jaře přirozené, že je ráno chladněji…
Ve světě plném válek, hladomoru, útlaku, klamu nudy, co je v něm – nehledě na věčnou nevinnost zvířat – obrazem naděje… …Chlapec na kole, kytaru ve vyšisované kožence na zádech, dívka, čeká s projmutým futrálem na housle na tramvaj. Svaté prostory pod koncertními pódii, kde členové orchestru na stolech, židlích a na podlaze všude otvírají svá pouzdra a vyndávají z nich lesklé a blýskavé nástroje, po nichž zůstávají v pouzdrech otisky; negativy klarinetů, příčných fléten, fagotů s nátrubky a doplňky, vylisované v měkkém, ztuženém sametu; a zatímco se prostor postupně plní tlumenou kakofonií všech nástrojů, kolísající kolem a, jako vrabci, rackové, špačci a drozdi kolem hroudy chleba, jsou víka příbytků kontrabasů velikosti člověka otevřená jako dveře do jiného světa…
Dočítám. Snad týden. Každý den stránku na dobrou noc. Jsem součástí příběhu a tak mi nehrozí, že bych zapomněl, kde jsem včera skončil. Poslední věty. Vstávám a ve skříni najdu na dně láhve zbytek kubánského rumu, který mi přivezla sestřička. Neznámá značka z palírny za městem. Jen pár kapek. Čtvrt panáku. Poslední věta a poslední třtinové kapky se spojí v jednu chvíli, ve které mi utíká mráz po zádech.