Jdu provoněnou nocí a ulicí podél
nemocnice U Apolináře. Oběma najednou.. A je teplo. Přesně na takové jsem se
těšil celou zimu. Cítím sluníčko, jak se opírá do druhé strany Země. Cítím jej,
jak se prodírá skrz na skrz celou Zemí, džuzínkami, jak vzlíná, jak se sune
škvírami mezi dlažebními kostkami, jakoby Země dýchala. Z oken Apolináře se
zřídka ozve dětský pláč. Staré kovové uliční lucerny s příjemným žlutým
světlem zavdávají půlnoční poetice a tak sbíhám kolem starých lázní do ulice Na
Slupi.
Je tak hezká noc, že se divím, že
jsem na ulici sám. Na protějším domě zrovna šplhá břečťan. I kdepak břečťan,
stonek silný jak paže, stoupá vzhůru, aby se růstem přehoupl přes lampu,
tentokrát již obyčejnou. Za chvíli o dva
metry vedle jiný. Další. Neslyšně se po zdech pne tisíce zelených šlahounů.
Město pomalu zarůstá. V úleku stojím uprostřed stále víc zelené ulice. Ze
stonků raší listy a rozvíjí se obrovské květy. Celé Slupi obrůstají a já si
sedám na obrubník. Hřeje. Jak jinak. Květy mají snad půl metru v průměru.
Vypadají jak tlampače venkovského rozhlasu. Jen jsou barevnější.
Tlampače. To slovo si hned
připomenu, když zaslechnu hrát hudbu. Nevím, jestli jí slyším přímo
z květů nebo tak hrají všechny ty podivné kytky kolem. Nepoznávám
nástroje. Zvuk jako z náramkových hodinek, jen zvolna sílící
v melodii. Kolik by takové hodiny ukazovali hodin? Vstanu a jdu směrem
k Vltavě. Dívám se na zarostlé domy a říkám si, jak se to zeleným povedlo,
noční program za zelenou Prahu dostal zelenou. Melodický tikot jde se mnou.
Překvapení mě znovu dostihne u
Vltavy. Neteče v ní voda, ale milion stvolů a stonků stejných zelených
rostlin, které nyní okupují město. Sunou se na Mělník jak nekoneční úhoři.
Scházím na nábřeží. Sem tam se některý ze stonků vzpruží do oblouku, zadrhne,
aby jej ostatní zelená síla stáhla zpátky do řady. Jen tak špičkou boty
zkouším, jak moc je ta hladina pevná. Vypadá to, že mě unese. Přenáším čím dál
víc svou váhu z nábřeží do řeky. Udělám krok. Stvoly mě drží nahoře a pomalu
posunují pod blízký Jungmannův most. Opatrně našlapuji a míjím první pilíř. Na
okamžik se zastavím a prohlédnu si most zespoda. Pak se rozeběhnu a stonky se
mi příjemně prohýbají pod podrážkami.
Ještě
tři metry a skáču na druhé straně na břeh. A nedoskočím. Stonek se mi zapletl
pod nohama, ostatní se rozestoupili a já mizím ve vlažné záplavě sunoucích se
stvolů. Ještě naposledy zahlédnu měsíc. Propadám se stále níž. Přestože můžu
dýchat, jde mi to čím dál hůř. Nic mi nebrání, přesto lapám po dechu. Trhám
sebou nejistotou. Zavírám oči.
