Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Grüner Veltliner, ja ja

Včera jsem dočetl Respekt z minulého týdne (dávám si takový drobný závazek, že nezačnu číst nový, dokud je starší nepřečten, takové čtenářské FIFO) a pozastavil se nad stesky českých vinařů. Dotace na víno prý dostanou jen ti, co vinaří dle zákona o ekologickém zemědělství. Není to tak docela pravda.

Vinice je totiž zemědělská půda a na tu zemědělec dostává SAPS, tedy jakousi podporu za to, že danou vinici užívá. Nemá cenu rozebírat, zda to je správně či nikoliv, bo rozumem dojdeme pouze k tomu, že podpora na všechno a nic žádný smysl nemá. Jak bylo řečeno, ekologický vinař žádá prostřednictvím ekologických dotací. Mezistupněm mezi striktními postupy v rámci ekologie a „běžným“ konvenčním vinařením je integrovaná produkce. A hle. I za tu vinaři dostávají dotace. Aby bylo jasno, v České republice najdeme nějakých 20 000 ha ploch osázených vinnou révou. Zhruba polovina z nich bude tento rok vykazovat sklizeň jako integrovanou produkci. 

Další dotace na sebe nedají dlouho čekat a nelenící vinař, toužící po dokonalém vinohradu, může žádat dotace v programu restrukturalizace vinic. Bohužel neznám dopodrobna dotační operační programy a programy na rozvoj venkova v gesci Ministerstva pro místní rozvoj, ale vězte, že i tamo se na pěkný statek u vinařské cyklostezky peníze najdou.

Reklama

Dotace tedy vinaři dostávají, ne sice tolik jako v Rakousku, ale snad o ten rozdíl bude zase měkčí pád, až dostanou pánové z Bruselu rozum. Z mého pohledu laika jsem nabyl názoru, že se ekonomický stav v této části zemědělství zlepšuje. Lze to zčásti odvodit z neustále rostoucí ceny vinohradů nebo ze zdvihající se úrovně „vinné“ kultury, ale i třeba z každoročního sčítání dvoudecek na člověka a rok, kterýžto počet se vyšplhal někam k devadesáti sklínkám tekuté radosti. 

Národu pivařů se tak čím dál častěji potlouká v krvi alkohol druhu Müller-Thurgau, Sauvignon či Sv. Vavřinec. Na Jižní Moravě vznikají daleko sahající cyklostezky s cedulemi s vinnou tématikou. Na Pálavě se tak můžete projíždět, pročítat, prodchnout se sluncem a krajinou a propít se k ránu. Máte-li zamluveno. Pálavu procházím v hezkém počasí, co měsíc, dva. Bavorov, Perná, Dolní Dunajovice, Pavlov, Věstonice Dolní i Horní, Březí…, ale narazit na otevřený sklípek, kde si dáte sklínku vína a prohodíte pár slov s vinařem, je problém. A to prosím i v čase prázdnin, kdy je loňské víno připraveno k požití v plné míře, vinař ještě nemá tolik starostí se sklizní a špačkem a lidí je na Pálavě víc, než by se Vám líbilo.

Velká vinařství v Dolních Dunajovicích, Sedlci, Bavorově (tam však nechodím, bo ve mně název vinařství vyvolává vzpomínku na „Dobrou chuť, pokud zrovna obědváte“ a ztracených deset miliard) otevírají v sezóně stánky či něco zastřešeného prostoru k ochutnávkám či přímo ke koupi zalahveného vína. Všude jinde ticho a klid a dveře stovek krásných sklípků jsou zavřené a zamčené na západ i na východ. Pokud jezdíte rádi na kole, zkuste rakouskou stranu – Weinviertl nebo opravdu velmi krásné Wachau. V sezóně najdete otevřené dveře mnohých sklípků a statků, kde víno pěstují a kde Vám potěšený hospodář přinese čtvrtku Veltlínského zeleného k několika málo stolkům či třeba jen k dřevěné lavici pod stromem na návsi. Nechci soudit kvalitu rakouských vín, na to nemám dost chuťového talentu, ale obecně mohu říct, že rakouská hrdost na Veltlínské zelené je oprávněná (Velmi svěží jsou i rakouské sauvignony, které nedávno drtivě uspěly i v mezinárodním srovnání). Popijete nebo jen ochutnáte a třeba koupíte láhev na večer. Tu je třeba poznamenat, že v Rakousku je většina cyklostezek cyklostezkami a ne silnicí označenou kilometrovníky s kolem na obrázku (tudíž se sankcí ze strany nárazníku automobilu bát nemusíte). Navíc normální člověk po větší sklence i po opravdové cyklostezce kolo raději vede.  

Tento rozdíl v přístupu, ale také v pohostinnosti a umění své víno prodat většinou ti, kteří tolik horují za výši dotací, nezmiňují. Možná, že je tento rozdíl způsoben právě odlišnou výší státních či evropských podpor. Možná, že více peněz za nic nebo alespoň za integrovanou produkci by tento přístup změnilo. Nemyslím si tak. Ten přístup je pohodlný a vůle jej změnit je v nedohlednu. Je otázkou naturelu, ale i prozíravosti. Poslední desetiletí je velmi bohaté na výjimečné ročníky. Příroda, ba i stát vinařům přeje. Co však budou vinaři za zavřenými dveřmi dělat, až se vínu dařit nebude?