Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Hořel stoh

Nedávno jsem se občerstvoval v jedné zapadlé hospůdce nedaleko Žatce. Lokál byl sladěn barevně do žluté, toho odstínu, který si představíte při slově žloutenka. K jídlu jsem si tak radši dal hradecké tyčinky, které měly obal porušený (na rozdíl od nabízeného utopence) jen na několika málo místech. V jedenáct hodin dopoledne jsem byl v lokále sám. Sem tam na chvíli přišel hospodský z nedalekého výčepu, zda něco nového nepotřebuji. Pivo do agendy něčeho nového nemohlo spadat, protože nové rozhodně nebylo. Výtoč nepěkně žlutého podniku mohla být odhadem kolem jednoho sudu. Na rozdíl od přesného počtu sudů si však netroufám odhadnout dobu, za jakou je v podobném zařízení sud piva spotřebován.



Do takových lokálů chodím pouze
za jediným účelem. Pivo, hradecké tyčinky a především zajímavé osobnosti české kultury.
Je však krize a tak je v prostoru, k těmto setkání určeném, prozatím prázdno.
Prázdno a ticho. Televize v horním rohu místnosti je vypnutá – kabel volně
visí a mě napadají jen zvrhlé příměry.

Po chvilce přeci jen v mé místnosti
přibyl host. Bylo mi hned jasné, že se jedná o někoho zajímavého.
Sedmdesátiletý pán s nedbale rozhozenými bílými vlasy. Velkým nosem a červeným
obličejem. Chmurně, tedy pomalu, vešel a posadil se za první stůl s výhledem
na nevzrušený přivaděč energie značky eldží. Po chvíli přináší hospodský
půvabný – orosený půllitr. Poručí si tácek. Starý pán s rychlostí šelmy
přiblíží papírové kulaté placato ke skleněnému žejdlíku.

A zase jsme osaměli. To je má
chvíle.

Reklama

Dobrý den. Můžu si přisednout.

Pokynutí a zamumlání něčeho, v čem
bezpečně poznám Kečuánštinu.

Vy jste byl v Peru.

Pokládám otázku, na kterou předem
znám odpověď.

Ne.

To je škoda.

První navázání rozvoru je
samozřejmě nejtěžší, obtížnější je jen začínat podruhé či potřetí. Chlápek se
na mě podívá a v jeho očích vidím velkou prázdnotu. Ale jen na chvíli, pak
se v nich objeví takový příval laskavosti, až jsem se za svou otázku
zastyděl. K dovršení všeho se mě zeptal.

Proč?

Nebyl jsem si jistý, podobáte se mému známému.

Hm.

Byl v Peru před několika lety, psali o něm v novinách, je to
horole…

V novinách toho píšou hodně.

A je to tu. Ten vzácný okamžik
porozumění, navázání spojení mezi dvěma lidskými světy. Je to jako by člověk
našel bratra, o kterém nikdy neměl ani tušení. A podle toho také rozvor vypadá.

To ano. Čtete noviny?

Jo. Porád. Skoro všecky noviny, co tu vycházej, já čtu. Já je taky
sbírám. Vystřihuju články a tak.

Starý pán se na mě zeširoka a pak
čím dál víc upřeněji podíval. Jestli jsem všemu rozuměl. Přikývl jsem. Napil se
piva, zašklebil se a pokračoval.

Já, mladej, já žil skoro všude. V Peru né. To né, ale v Kroměříži,
Třebíči, Novym Jičíně, tam všude jsem žil. Tam všude jsem byl. A tak teď aspoň
čtu, co se mi tam děje.

Aha, to odebíráte regionální deníky.

Jo. Všecky. Teda z Kroměříže, Třebíče a taky ten z Novýho Jičína.

Hm. To mi přijde zajímavý. To lidi obvykle nedělají. Taky jsem žil na
více místech a vlastně vůbec nevím, co se tam děje. Ono to bude tím, že se lidi
zajímají hlavně o těch sedmdesát metrů, kde žijou, zbytek si vezmou z bedny.

Jo.

No a co se teda děje nového Kroměříži, Třebíči nebo v Novým Jičíně?

Teď! Teď jsem doopravdy viděl ten
strašný zájem v jeho očích. Jako bych se v něm prokopal k prameni,
který s obrovskou radostí vytryskl.

Vážně tě to zajímá, jo?

Přikývl jsem.

Tak třeba v Mankovicích. V Mankovicích někdo zapálil stoh. Já
tam chodil za Pavlou. To byla moje holka. Nebo tak nějak. A teď tam někdo
zapálil stoh. Tam co byly stohy vždycky. Já tam chodil s tou Pavlou. Se
podívat. Nebo tenle Poušov. Za mých let tam autobus nejezdil vůbec.

Počkejte, Mankovice, to je kde? U Poušova?

Ale ne. Vypadáš jako študovanej, ale moc toho nevíš…

A to jsem studoval geografii, jako zeměpis.

Mankovice jsou když pojedeš z Oder na Jičín. No a Poušov, to je
Třebíč.

Aha. Pokračujte, to s tím autobusem.

Jo, jezdil jsem to na motorce. Měl jsem pětistovku Jawu. To ti bylo. My
ti autobusy asi ani nepotřebovali. Víš co. Dneska stojí všechno za hovno.

No všechno snad ne.

Jo, všecko. Bych se nejradši vodstěhoval zpátky do Jeseníku. Já tam
bydlel, člověče asi deset let. To mi bylo štyrycet. Jsem tam dělal ve Staříči.
Jo, pingloval jsem tam. Ale žádný jako dneska nepoctivosti, ale pěkně poctivě.
Staříč byla vyhlášená hospoda, svíčková. Co ti mám povídat. Svíčková s pěti,
to bylo heslo Jeseníku. Jsem dostal hlad. Du domů.

A byl pryč. Trochu jsem pátral po
internetu a našel následující zprávy. Tož tak, na světě.

http://novojicinsky.denik.cz/pozary/v-mankovicich-zrejme-nekdo-zapalil-st20091106.html

http://trebicsky.denik.cz/zpravy_region/lide-se-vyjadrili-pro-zachovani-odjezdu-20091106.html

http://sumpersky.denik.cz/zpravy_region/gastronomicka-exhibice-svickova-s-knedlikem.html