Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Je čas křehkosti

Křehkost. Už samotné slovo zní tak, že se během chvíle rozlomí. Složenina citoslovce a podstatného jména naznačuje, že i nejpevnější části lidského těla jsou příliš jemné a něžné, než aby si udržely neměnnost po celou dobu života. I přes to lze s velkou mírou správnosti povědět, že nám křehkost spíš dává, nežli bere. Nebo je alespoň hezké si to myslet. Věděli jste, co znamená křehkost mezi řádky? 

Křehkost nemusí být představována jen jako linie, která může být zlomena. Může se jednat také o pocit, který vyčkává stejně jako klidná hladina jezírka ve chvíli, kdy se na březích svléká pár k půlnoční koupeli. Co může být křehčího než povrch, který se nedá pohladit, aniž by se neporušil a své rozrušení nedal najevo vlnou v kruzích.

Jdu Jeruzalémskou ulicí k Jindřišské věži a kolem voní jaro. Vracím se z práce, černý batoh na ramenou úpí pod váhou, kterou nese. Kila a kila bajtů v placaté hliníkové krabici. Texty studií proveditelnosti, texty nabídek reflektující v menší či větší míře často šílenou zadávací dokumentaci, texty říkanek pro děti, emailové zprávy zakončené nadšenými pozdravy, stejně jako pozdravy strohými a nucenými. Tisíce kil bajtů si poskakují uprostřed Prahy v batůžku a čekají, až doma procitnou a promítnou se na monitor.

Křehkost lidských těl je podivuhodná, zázračná, stejně jako svazující. V nenávisti – oč by lidé byli pevnější, o to by k sobě byli krutější. V lásce – oč bychom byli křehčí, o to bychom museli být něžnější. Možná proto je charakter lidských schránek takový, že křehčí už být nemůže. Jsme v nejzazším bodě křehkosti a snad jen právě proto naše civilizace ještě neskončila.

Reklama

Jindřišská věž. Tady se to stane poprvé. Ulice se zachvěje, zavlní, lehce, neznatelně, i Richter by si četl dál. Zrychlím. Do sluchátek mi najednou začne hrát smyčcový motiv skladatele Preisnera – It´s time. Rytmus hudby se zrychluje, stejně jako můj tep. Najednou kolem prochází snad patnáctiletá dívka v černém kabátu, z pod černé čepice se jí vysvlečou plavé vlasy, jde pomalu, rozvážně, přesto za ní vlasy vlají, zajímalo by mě, jak se zrovna tohle dělá. Na chvilku se zastavím. Přeci jen se ohlédnu, ale ulice je prázdná. Až teď mi to dochází, všechno oněmělo. Rozeběhnu se pasáží na Příkopy, k Černé věži.

Jsou na světě místa, kde má křehkost uložený svůj etalon podobně, jako jsou deponovány evropské míry (metr, kilogram a dvě deci) v národním technickém muzeu v Paříži.  Naprosto ryzí křehkost, která se však neschovává za širokými zdmi, ale lze ji potkat volně přístupnou v ulicích. Ten etalon křehkosti a něhy je na místě, kam lze v případě nutnosti dosáhnout rukou. Dívčí šíje. Něžný vzorec všeho křehkého.

Černá věž. Majestátní a studená. Procházím kolem ní na metr, když si všimnu v jednom z hlavních kamenů – v patě věže – střípku. Jdu se podívat blíž. Pozoruji tu lesklou plochu, která mi v té chvíli začne před očima růst. Obaluje… a vlastně i vniká do černého kamene, který se stává průhledným. Lesk se dere vzhůru a přeměňuje kámen po kameni temnotu v čirost. Rozhlédnu se a vidím, že podobně sklovatí všechny domy kolem, dlažební kostky, okapy, pouliční lampy, zněhybnělé listí. Sklo se rozeběhne ulicemi Prahy, stejně lehce, jako nezastavitelně. Vůně jara se každým okamžikem vytrácí. Dívám se na své nohy, které pomalu průsvitní, stávám se součástí svého okolí.   Nedýchám. Vím, že nesmím. Že ten jeden, jediný nádech by způsobil to, že se všechno roztříští v nekonečnu střípků. Vím také, že ta chvíle, kdy se budu muset nadechnout, přijde.