Co jsem já už prožil let. Mohl
bych vyprávět. To třeba v Kamenici, kousek (přes nějakou řeku) od
Ostřihomu, bylo jednou takové léto, že se asfalt roztékal i v noci.
Silnice se proměnily v černočerné řeky pomalu se sunoucí tmy. Cestáři
museli stavět přehrady z těžkého betonu, aby ten rozteklý a vášnivě
pobíhající asfalt zastavili. Došlo i na propustě a plavební komory pro zásobování.
Slunce tam pražilo tak, že zimní jablka byla zralá v červenci a místo
letních dozrávaly zvláště osvěžující křížaly. Když už jsem nakousl to letní
ovoce, tak fascinující to léto byly švestky. Stačilo takovou švestku utrhnout a
položit do skleničky od jogurtu. A hnedle zavíčkovat. Nechat na slunci. Za dva
dny jste ze sklenice mohli vyndat sušenou švestku jemně nasáklou slivovicí.
Čas léta není jen časem spálených
anglických trávníků. Je to také čas lásky, čas fyzického porozumění. Čas těsného
souznění. Tak těsného, že mnoho z nás je narozeno v dubnu. To se
napustí bazény, koupaliště, brouzdaliště, tratoliště, aby se lidé mohli
zdůvodněně svléknout a častovat pohledem erotogenní zóny. Uši, lýtka, konečky
prstů. Jsou to letní, žhavé pohledy, které způsobují lokální úpal výše
zmíněných míst. Z toho všeho vzniká, odborně řečeno, žár těla. Takový
náhlý stav potřebuje náhlé řešení. To se pak tedy hledá…, tělo ve stejném
stavu, protože jak všichni víme, mínus a mínus dává plus a tak to taky musí
fungovat i naopak. Dávání mínusů, ochlazení, příjemno. A je to. Léto.
Léto končí pro jedny – prázdninami,
pro druhé vyčerpáním účtu a pro třetí volným pádem nažloutlého listu. Čas mnohočetných
pádů barevného listí je na tři světelné měsíce vzdálen. To je šíleně dlouhá
doba. Za tu dobu se dá stihnout zažít asi 90 letních nocí a 90 letních dnů. Dohromady
180 dvanáctihodinových šicht radosti z tepla a toho druhého. Pevně doufám,
že se přes léto neupracujeme. Že nás ty letních šichty nezničí. Že si najdeme
čas i na lehké bílé víno a kus parmazánu.
asf