Nedaleko Mánesa mizím v maličké vinárně s jediným štamgastem za barem. Prostor vonící zaschlým vínem a studenou podlahou. Objednávám si svařené víno s medovinou a vybíhám do nedalekého obchodu s výtvarnými proprietami. Paní je milá a prodává mi necelé kilo křídy. Vracím se zpátky, přicházejí kamarádi a rulandské šedé. Popíjíme, probíráme se žitím, dáváme si klobásu s okurkami a chlebem a pomalu se z nás začíná odlupovat nános nijakých dní. Dopijeme džbánek a vyrazíme směrem k Národnímu divadlu.
Setmělo se a ulice se rozšiřují, jak v nich ubývá pohybu. Paleta – galerie a víno. Dáváme si rychlou dvojku, abychom se zahřáli. Povídáme si o dívkách a víno v nás uvolňuje atmosféru v celé kavárně. Pozoruji, jak ostatní stolky pomalu umlkají a začínají se soustředit na naši veselost. Kousek od nás je paní na vozíku a oslovuje nás. Povídáme si o divadle Sklep a o vztazích a o tom, že některá divadla jsou stále ještě bariérová. Během hovoru dopíjíme sklenku a loučíme se. Starosti a vleklost jsme nechali kočičím hlavám Vojtěšské čtvrti. Mají menší hlavu než kůň, ale je jich tolik…
Národní třída. Paukrt. Vždycky si vzpomenu na Otu Pavla. Lahůdky jsme nakupovali u Paukrta. Tak dobře se Popperovi měli, když se tatínek stal mistrem světa v prodávání vysavačů a ledniček. Neodoláme. Kamarád vybírá lahůdky. Iberský špek, francouzský rokfór, španělskou šunku a ještě nějaký sýr, jehož jméno se nesmí vyslovovat. Malá hostina. Poslední zastávka před tím, než za pomoc kříd změníme jednu ulici k nepoznání. Umělci.
Na poslední chvíli měníme plány. Vinárna U Vavrysů v jedné z nejkrásnějších ulic Prahy. V Kotcích. Bez aut a lidí. Po stranách jsou zavřené okenice obchůdků, stažené rolety. Sbíháme po schůdcích do vinárny. Potkáváme se tu se známými. Povídáme si o poválečných Sudetách. O dávno zapomenutých sálech a kinech v pohraničních městech. Je po deváté hodině, když se znovu objevujeme v ulicích. Vedu naši skupinku systémem pasáží a domovních průchodů do Řeznické. Nakoukneme do kavárny, ale dnes je tu mlha jak na blatech. Výchovně se ptám kavárnice na nekuřácký prostor. Odcházíme.
Haštalské náměstí. Vybalujeme křídy. Záměr je vyzdobit jedno ze syrových zákoutí Prahy něžnými motivy. Kamarádi, oba zkušení grafici, se rozebíhají najít si na chodníku dostatečné plochu k realizaci svých nápadů. Spokojím se s malým pláckem, který mi přidělili. Zpod mraků se vyšvihne měsíc a ztichlou ulicí jde slyšet vrzání a praskání kříd. Sem tam se někdo přijde, zastaví se, usměje. Osamocená mladá Američanka se nás ptá, co tu děláme. Vysvětluji jí, že malování křídami v nočních ulicích je český zvyk, tradice, podobně, jako Španělé hrají domino a Francouzi pasiáns. Bere si nabízenou křídu a začne psát nějaký vzkaz na široký obrubník. Sem tam se napřímí, aby nás zkontrolovala a pokývala spokojeně hlavou. Je hezky. Pak ne. Zasvítí modrý majáček a já se zájmem třetí strany hledám příčinu rychlého výsadku městské policie. Černooděnci jdou přímo ke mně. Váš občanský průkaz. Nedívám se nejspíš nejchápavěji. A dvoumetrový a metrákový policista (v jednom) svůj požadavek zopakuje. Ptám se ho na důvody. Někdo na Vás upozornil, že tu sprejujete fasádu. Podívám se do levé ruky, kde držím červenou a bílou křídu. Ochránce zdiva můj pohled následuje. Ale bez občanky se to neobejde. Poznamenává si číslo do bločku, a kdyby to číslo do rána zmizelo, zapisuje si i kamarádův údaj. Američanka se vytratila po anglicku. Třetí kamarád za rohem. Má ženu a dvě děti! Policisté ještě chvíli stojí na chodníku, kývají hlavou, jako že je všechno v pořádku, pobaveně se upozorňují na některé texty. Pak odjedou. Už nás bolí ruce a nohy a křídy. Křídy za chvilku dojdou, jen pár posledních kousků vkládáme do krabičky a necháváme v jednom vchodu, kdyby si někdo chtěl kreslit.
Poslední zastávka – vinárna u Anežky. Originální norimberské klobásky. Bodrý majitel. Veselá vinárnice. Máme barevné prsty i náladu. Kamarádi musí stihnout poslední metro. Bydlí za městem. Jejich společnost měním za společnost dánského páru. Vyprávíme si o Kodani, o tom jak ji známe a neznáme a o tom, zda je v Praze bezpečno. Vyprávím jim, že tu bezpečno je a popisuji jim nedávný zážitek s policisty. Začnou objednávat vínovici a to je pro mě signál zmizet. V telefonu mám pozvánku na večírek společnosti SAP. Je půlnoc. Ráno daleko. Měsíc stále svítí. Nálada na úrovni střech. Přebíhám do ulice V Celnici, noční klub. Tím během se zrychlí všechno. Hlavně čas. Hodinová ručička na orloji dosáhla o půlnoci vrcholu a teď se těžce spouští dolů k ránu. Představím si to a vycházím na vzduch.