Zpátky k myšlence. Každý svou knihu. Ta by byla uložena v národním
depozitáři pana Kaplického s tím, že by se ty prostory pod Letnou
trochu rozšířily do Kobylis a Michle. Víte kolik bychom objevili
talentů? Jak rychle by byl zapomenut Vieweg? Každý by měl doma knihovnu
a v ní z rodinné slušnosti a protože by to bylo delší dobu nesmírně
trendy, by měl uloženou celou rodinu. Babičku, co na stará kolena,
protože zákon byl napsán s okamžitou platností schválením, byla nucena
sepsat recepty, které ještě před nahlášeným vyjitím knihy proložila
lehce erotickými povídkami z prostředí kuchyně, protože se ukázalo, že
v tom starém ušáku nedříme, ale sní. Děda sepsal knihu s názvem
Největší ryby mého života a rovnou si zažádal o dotaci na edici na
křídovém papíře, protože ta štika, co má snad tisíckrát ze všech
možných i nemožných úhlů vyfocenou, za to stojí a to říkal i Franta
Kučera od nich ze svazu. Maminka překvapila také, protože seškrtala
zrovna nedávno vyšlou autobiografii Mariána Vargy a opatřila ji novým,
neotřelým komentářem: Jak jsem ho viděla já a zjistilo se, že jsme
neměli kus maminčina mládí zas tak přesně zmapovaný.
Život by se změnil. Lidi by začali více číst. Zjistili by, že život je neskutečně bohatý a krásný i v jiných příbězích než v těch vlastních. A naopak. Stát garantuje každému svému občanovi deset výtisků v pevných deskách…. Vyšší knižní náklady jsou mnohem běžnější. Než zákon prošel novelizací v bodě, že knihy mají mít větší počet stran než malý, vycházely za shovívavých a velmi sebejistých úsměvů právníků, kteří věděli, že nemohou v procesech neuspět, dvou, tří stránkové knihy rebelů a malých Čechů, kteří se cítili toliko rebely. Novelou zákon zakotvil 30 normo stran a přestože se duše mnohých ve svém češství zachvěly nad novým pravidlem hodným porušení, k excesům již toliko nedocházelo. Každý měl alespoň jednou svou knihu. A když přišla k moci na krátký čas sociální demokracie zavedla knihovné (příspěvek na knihovnu, kterou vyrobila firma, která vyhrála vypsané výběrové řízení – Autocont). Pravicová vláda, která přišla do Strakovy akademie poté, tento výdobytek samozřejmě nezrušila, protože anketou bylo zjištěno, že si to lidé kupodivu nepřejí.
Všední život byl zákonem napaden, jak milionem barevných konfet. Zamilovaní psali o tom druhém a zakomplexovaní o sobě. Zákon umožňoval autorovi 3 edice za život, kdy nová kniha automaticky nahradila v elektronickém, na internetu přístupném, seznamu knihu starou. Seznam knih obsahoval každého člověka České republiky staršího osmnácti let a byl automaticky doplňován databázemi matrik. Když se zákon vstřebal do myšlení lidí, praxe se změnila z chaotického psaní do nekodifikovaného řádu, kdy člověk vydával knihu záhy po dosažení plnoletosti, druhou již nepovinnou mnozí dopisovali během třicátého roku věku a poslední možnosti vydat zdarma knihu a hlavně změnit u svého jména název knihy bylo využíváno převážně důchodci.
Okolní státy brzy tento zákon přebrali, odborníci totiž dokázali, že se přehled národa prokazatelně zlepšil. Zvýšila se také schopnost recepce psaného textu, daleko zajímavější však byly závěry psychologů, kdy výsledky v simulaci běžných životních situací vykázaly jednoznačný nárůst použití „správných“ řešení. Česká republika se během několika let po přijetí zákona stala Mekkou humanitních oborů a s přibývajícím časem i střediskem Evropy oborů technických. V absolutním počtu technických publikací jsme brzy překonali i německy mluvící země a množství patentů rostlo závratným tempem. Kniha se stala slovem 21. století, přestože jí většina expertů prorokovala spíš temný osud slov jako je chodník nebo kinofilm.
PS. Ještě mě napadlo, jak moc by se změnilo myšlení v ješitnosti vlastního zapomnění.