Dvakrát
Minimálně dvakrát se vyplatí jít do kina na irský film Jednou (Once). Světla zhasnou, přetrpíte reklamy, chlápek hraje na kytaru, kamera se lehce chvěje, hlas zpěváka je silný i tahavý pospolu zároveň, potloukáte se ulicemi starého města, ona prodává květiny, on fakticky krásně zpívá, ona nakonec taky. Snad ani nehrají, jen zpívají a je to tak osobní, že myšlenky ovoněné františky jsou ty tam. Žádný spektákl, žádné Moulin Rouge. Žádná sexuální vyhraněnost a poschovávaná dráždivost vycizelovaných scén. Je konec. Sedíte v křesle a vychutnáváte si poslední píseň s titulky. Z nich se dozvíte, že hlavní představitelé si písně napsali sami…
Glen Hansard a Markéta Irglová (Frames) nejsou herci. Někomu to třeba bude vadit, nevím proč by mělo. Podmanivost podání scénáře nespočívá v hereckých koncertech, ale v naprosté obyčejnosti a civilnosti ústřední dvojice. Jasně, že je to romance a´la zrodila se hvězda, ale celé to vyprávění je šoupnuté do roviny bez světel a přebujelé barevnosti. Jednoduché. Svérázné. Poctivé? Tak nějak.
Ochutnávka:
http://www.youtube.com/watch?v=fgCslihD8is&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=JPbC2YrUUsI
Příště: Tipy na Vánoční dárky