Hezká, jemná tvář, pravidelné rysy. Návrat z dovolené, nejspíš první cesta do práce. Klid a sluncem šisované tmavé vlasy. Prostor vozu, který se tak líně kolébal pražským podzemím, se zvětší. I přes prázdná místa k sezení se dívka postaví kousek ode mě. Uvolňuje se z ní potměšilé sebevědomí, radost ze dne, volné šedivé šaty do volného šedivého dne, jakým čtvrtek bývá, byla výborná volba. Po chvilce si všímám, že lemy šatů jsou prošity červenou nití.
Nálada cestujících se změnila. Je to zajímavé. Ona stojí uprostřed prostoru a okolí jí měří, pozoruje, hledá zvláštnosti i nedokonalosti. Dívka s Pamukem ji počastuje krátkým ledabylým pohledem a rychle skočí zpátky do Sněhu. Ponoří se do /po/malého děje knihy s přesahujícím zábleskem uvědomění si vlastní nejistoty. Právě ta ji přinutí k přesunu do druhé hladiny čtení, kde se setkává vědomí čtenáře a příběhová linka. Setkávají, ale neprolínají. Po koleji čteného utíká příběh a po druhé vnější myšlenky. Ani jedna kolej nevede ke smysluplnému cíli, vyplývá z toho – nečíst spisovatele, kteří zahlcují knižní trh každý rok novým titulem.
Zpátky do temnot. Pod podkopanou Vltavou projíždí dvojice starších žen sedící vedle docenta Blažka, který mě párkrát vyhodil s úsměvem ze zkoušky. Vždy oprávněně. Obě se mračí. Jedna na onu sebevědomou dívku, druhá do křížovky ženského časopisu. Nemůže najít tajenku s poslední větou Sedláčkovy ekonomie dobra a zla. „Muž, který se umí ovládat, je lepší než dobyvatel měst“, zašeptá krutě pozorovaná dívka. Neadresně. Jen tak do vlhkého vánku protahujícího se z větracího poklopu nad našimi hlavami. V té chvíli je časopis s křížovkou narván zpátky do tašky.
Pár u dveří. Technika líbání vytříbená. Alespoň podle jejích bleskurychlých pohybů hlavy. Chlapec jako z kamene. Polibky Medúzy se odmlčí. Hlava sklouzne chlapci na rameno, oči se otevřou. Dvě velké hnědé oči v bílém obličeji. Jestli se někdo umí tvářit znuděně, tak právě tahle dívka. Upřeně pozoruje lehce se vlnící šedivé šaty. Šaty jsou vůči tomu pohledu imunní. Pohled Medúzy stoupá k dívčině tváři. To ne. To snad ne. Stoupá jí po šíji, stále vzhůru, soustředěný, přesto vzdálený. Ještě pár centimetrů a jejich oči se střetnou. Udělám krok směrem k nic netušící dívce a postavím se tomu pohledu do cesty. Neporozumí tomu, v hněvu nakrčí obočí a znovu pronese stejnou větu. „Muž, který se umí ovládat, je lepší než dobyvatel měst“. Další stanice. Dívka mě obchází a mizí ve dveřích. Mně už je to jedno…