Obyvatelé Lipového moře platili u
jiných mořských národů za koumáky. Pilně pracující, ale vychytralé. Zkrátka
nedělali nic jiného, než že něco neustále zlepšovali, koumali a přeli se nad
řešeními. Vládu nad tím mořem držel panovník Gustug (všechna jména tohoto
národa končí na -ug). Jednou přišel s nápadem, který byl veskrze
převratný. Zemi, vlastně moře, trápily mořské proudy. Hnaly se podmořskou
krajinou nepříjemně a studeně a ztrpčovaly obyvatelům život. Gustug objevil a
upravil sloučeninu, která moře proměnila v rosol. Mořské proudy skrze
rosol proudit neumí a tak se všem uleví. Gustug svolal shromáždění, kde
objev oznámil. Lidé chvíli nevěřícně koukali, ale pak si uvědomili, že panovník
je panovník a propukli v jásot. Gustug vyzval gestem k tichu a
pokračoval v proslovu.
Rád bych Vám řekl ještě něco.
Nejenže náš život nebude ovlivňován kdejakým proudem, ale dále bude změněn jeho
rytmus. Nebude již žádného spěchu. Naše země, tedy moře, bude oázou klidu a
míru. Zkuste někoho v rosolu udeřit. Je to velmi obtížné. Tím se sníží i
násilná kriminalita a vůbec se budeme mít lépe. Dostanete hlad? Ryba Vám
neuteče, stačí se pro ni natáhnout. A protože my se budeme mít lépe a ostatní
národy ne, je třeba se od ostatních moří oddělit. Vymyslel jsem to všechno za
Vás. Lidé uznale pokývali hlavou a pomysleli si, jakého dobrého mají panovníka,
že všechno tak hezky vymyslel.
Dalšího dne panovník rozkázal
sklářům, aby udělali skleněné desky, které budou sahat ode dna nad hladinu.
Skláři se zaradovali ze státní zakázky a jali se sklít. Mistři svého
řemesla odvedli dobrý skleněný kus práce. Architekti pak zasadili skleněné
pláty do hranic celého moře. Když zem osklena, panovník opět svolal svůj lid.
Lidé mohli spatřit panovníka a za
ním velký stroj s červenou páčkou a oranžovým knoflíkem. Provolali mu
třikrát sláva. Gustug skromně poděkoval a přednesl krátkou řeč. Přišel velký
den. Větší, než kdy jsme doufali, že takový může přijít. Otočil se ke
shromáždění a zatáhl za červenou páčku a stroj se rozeběhl. Otočil se hlavou k
lidem a mile a hezky mrkl. Pak zmáčkl oranžové tlačítko. Stroj se rozjel na
plné obrátky. Někteří obyvatelé radši zavřeli oči. Zíízííízíííííííííííííííí a
žbluňk. Když oči otevřeli, uviděli vše, jako bylo. Jen tak trochu roztřeseně.
Panovník byl stále ještě otočen zády, sám překvapený, že to vyšlo. Pomalu se
otočil, ještě víc překvapený, že to jde tak pomalu. Ale už stál opět čelem
k svému lidu. Hurá. Zařval. K prvním řadám dolehl vzdálený hlas krále
a tak začali tleskat. Moc to nešlo. Divně to mlaskalo a špatně znělo. Tak toho
radši nechali.
Gustug se usmál a hlasitě
promluvil. Jsme na začátku nové doby. Vše bude pomalejší, vše bude lépe na
dosah. Žijte blaze. Otočil se a neuvyklý rosolu si to štrádoval do svého
paláce. Lidé ještě chvíli koukali na stroj a na rozostření kolem sebe a pak se
šli domů. Taky pomalu.
Hned druhý den poznali, že jsou
sice neohrabaní, ale že rosol má opravdu své výhody. Ryby, které dříve museli
pracně lovit, byly nyní na dosah. Mámo, dnes do práce nejdu. Ozývalo se
v mnoha domácnostech. Udělej mi tuhle rybku. Proč bych tam chodil, když
mám všechno na dosah. A opravdu. Stačilo se jen natáhnout a zmatený mořský
okoun byl v dlani. Obyvatelé blahořečili panovníkovi a dávali si do nosu.
Vždyť to je nádhera. Hejno sardinek, které v okamžiku spuštění stroje
zrovna proplouvalo v kuchyni kolem mísy zelí, bylo zastaveno a pán domácí
si jen přistrčil stoličku s talířkem, aby si na těch lahůdkových
zavináčích pochutnal. A tak to bylo po celé zemi, celém moři.
V ostatních mořích se již
dávno divili zasazeným skleněným deskám. A když se ze soudní země stal
aspikland, mnoho lidí se připlavávalo podívat, co se v té v lipovém moři
děje. Za sklem mohli sledovat neohrabané a stále tloustnoucí obyvatele
Lipanského moře. Smáli se jim a kroutili hlavami. Hele, hele, jak se plouží,
jak jsou pomalí a tlustí. Znělo zpoza skla. Když se o tom dozvěděl panovník,
velmi se rozzlobil. Závidí nám náš blahobyt. Sami jsou hubení až hrůza a rádi
by k nám. Bylo prozíravé, jak jsme se hezky zasklili. Rádci vehementně
přitakávali, jak jim želatina dovolila. Jaká je nálada mezi lidem, ptal se
panovník rádců. Předstoupil první. Jsou šťastní, pane. Mají jídla víc, než kdy
jindy. Předstoupil druhý. Milují tě, pane. Neotravuje je žádný studený proud. I
předstoupil třetí. Velitel mořských ozbrojených sil. Pane, dřív jsme věděli o
nespokojených lidech, dnes už o nich nevíme. Nejde uspořádat povstání
v rosolu. Panovník všechny pochválil a pozval na hostinu.
Čas běžel a chycené ryby
v aspiku pomalu mizely. Byly čím dál vzácnější, až na některé
z obyvatel, kteří neměli takové štěstí v hejnu sardinek, dolehl hlad.
A nejen to, slunce, které dříve ohřívalo vodní hladinu a poskytovalo tak teplo
pro vrchní vrstvy vod, ze kterých bylo teplo dopravováno do domovů obyvatele
Lipanského moře, nemohlo rosol dostatečně prohřát a lidem začala být zima.
Proud, který dříve lidi sužoval, již rosolem sice neprošel a s ním také
ani kapka čerstvé vody. Lipanské moře pomalu zatuchávalo. Aspik zešedl a
s ním i jeho obyvatelé. Bloudili tím marastem a hledali poslední uvízlé
mřenky, až přišel okamžik, kdy bylo celé moře bezmála vyjedené.
Panovník předstoupil před svůj
lid a řekl. Vím, že nyní prožíváte těžší období. Čas hojnosti vystřídal čas méně
hojný. Ale já, Váš král, se o Vás postarám. Objevil jsem novou látku, chtěl
pokračovat ve výkladu, ale lidé začali reptat. Už dávno nebyli tak šťastní a
mnoho z nich se pokusilo z Lipanského moře utéci. Skláři však udělal
desky pevné tak, aby nešly prorazit. Vlna nesouhlasu se zdvihala. Aspikem se
nesla vzpoura.
Gustug nařídil vojákům, aby
největší reptali umlčeli, jenže rosolem se špatně zatýká. Lidé vykročili proti
nim. Panovník nařídil střelbu, ale hroty harpun přes rosol k lidem
nedoputovali. Začala aspiková revoluce. Král byl svržen, jeho pochopové
rozehnáni. Byli vysláni poslové, kteří nad hladinou přišli na způsob, jak desky
překonat a navštívili vládce okolních moří. Poprosili je o shovívavost. Odstraníme
skleněné desky a rosol se tak dostane i do Vašich moří. Omlouváme se za to.
Prosíme Vás o laskavost. Představitelé okolních moří svolali velkou schůzku,
kde Lipanskému moři povolili desky rozbít.
A znovu přišel velký den, jak to
tak v dějinách míst vymezených hranicemi bývá. Skleněné desky byly
podminovány a najednou, v jednom ohlušujícím podstřelu zničeny. Rosolu se
chopily mořské proudy a během několika dnů jej roznesly po celém modrém světě. Lipanští
si zvolili nové zástupce a potajmu si nabrali trochu rosolu do skleniček, ke
kterým přihodili pár střepů ze skleněných desek. Na památku.
Lidé kolem bývalého krále, rádcové a pochopové, časem
našli svou odvahu, vylezli ze skrýší a společnost je za to přijala. Byli to ti,
kteří sloužili v blízkosti stroje a žili tak ve zvláště hustém rosolu,
který se jim vetknul do tkáně. Tak trochu sami zrosolovatěli. Nikomu to však
nevadilo.