Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Louskáček v metru

Loudám se do práce. Malostranská zastávka metra. Jsem pyšný na to, že umím jít po jezdících schodech bez držení. Klukovská pýcha z jízdy bez účasti na řízení. Metro v mém směru přistane do doku v okamžiku, kdybych musel být kříženec Bena Johnosona v nejlepších chvílích kariéry, kdy byl doping rutinou a Sergeje Bubky kdykoliv, abych jej stihnul. Povýšenecky ještě víc zpomalím. Že jsou lidé, pro které není všechno ztraceno, se přesvědčuji vzápětí.

Starší paní to rozjede v podivné obuvi na špalíčkách, cupitá po schodech následována dvojčleným pelotonem obdobných běžkyň. Rozhodně jí nepustí do samostatného úniku. Naopak se vyvezou v závětří a na nástupišti jsou již vedle sebe, pláště vlají, mušketýrky. Je to jedno. Vlak metra už tam není. Běžkyně, kterou jsem sledoval, tak spráskne rukama. To je strašně hezké sousloví. Spráskne rukama.

Za minutu přijíždí další kousek roztrhaného hada, který je skoro prázdný. Kdo by si myslel, že toho rána již bylo sportu málo, mýlil by se. Paní běženkyně jdou do bloků. Lokty a pichlavýma očima si udělají místo před dveřmi, ze kterých naštěstí nikdo nevystupuje. Startovní výstřel, dveře se otevírají. Blitzkrieg. Útok na bodáky. Paní jsou dílem okamžiku ve voze a rozhlížejí se po místu k sezení, kterého je naštěstí všude dost. Dosednou. Napjatý obličej vystřídá úleva a úsměv. V tu ránu se ze semetrik stávají nesmírně milé bytosti, které kynou stojícím v pozdravy.

Muzeum. Přestupní stanice. Již při dojezdu k nástupišti ze sledované tváře vyprchá vše hezké. Obličej stáhne hluboké soustředění. Svaly napjaté. Muzeum bude bojištěm, prostorem mezi dvěma zákopy. To je již jasné. Paní vytahuje malou nádobku s nápisem Indian War Colours. Pod každým okem nakreslí dvě černé vodorovné čáry. Pána vedle mě ten zápis zaujme. Docent z Matfyzu. A už řeší rovnici. Ucho rovná se nos rovná se ucho.

Reklama

Paní vyskakuje z metra a bojuje. Je to zvláštní, ale do prostor stanice zelené linky vjíždí vždy oba vlaky současně. Bojiště je plné lidí. Očekávané ztráty obrovské. To je naposledy, co paní vidím. Znovu se roztančí na podpatcích, dojemná karikatura baletu, Louskáček.

Nahoře, na červené lince, je klid. Nikdo se nikam nežene. Osazenstvo vlaku směr Opatov míří do prosklených kanceláří na Pankráci a Budějovické. Smířeni s životem ve skleníku doufají, že alespoň rychleji porostou.

 

 

asf