Moldavské víno je sladké. Otevírám
láhev a přemýšlím, kterou knihu si vyberu ke čtení. Kloužu očima po knihovně a
hledám titul, který by se k tomu červenému hodil. Možná Nadolny. Objevení
pomalosti, ale nemůžu ho najít. Jak tak hledám ten světlý přebal, najdu něco,
co se k vínu, náladě i dni hodí mnohem víc.
Kern. Ludvík Kern. Ruth. A hlavně
Steiner. Pomalu se rozpomínám.
„Zůstaneš u mě celou noc?“
„Ne.“
„Co bys říkal dvaceti šilinkům“
„Deset. Jsem číšník, který moc
nevydělá.“
„Nevypadáš na číšníka.“
„Existují taky lidé, kteří
nevypadají jako presidenti, a přeci jimi jsou.“
Děvče se zasmálo. „Ty jsi mi
veselý. Veselé lidi mám ráda. Tak tedy deset. Budiž. Mám krásný pokoj. Uvidíš,
udělám tě šťastným.“
„Myslíš?“
Tu knížku jsem četl dvakrát nebo třikrát. Přečtené knihy se už od
začátku číst nemusí. Vybírám si kousky textu jako sousta. Tlusté a spálené
nechávám na talíři. Do skleničky, kterou jsem si přinesl z jedné vinárny
v centru, když jsem nechtěl jít domů nasucho, si nalévám moldavské. Znám
jedno víno z Jerezu, které chutná jako mošt z rozinek. Explicitní
chuť po rozkousnutí sultánky. Je překvapivě hutné a zrádně silné. Nedá se pít
jinak než pozvolna, skleničku před spaním. Možná dvě. Možná celou láhev – na
žal. Na žal se dá pít všechno. Víno, které teď popíjím je podobné. Ne tak silné
a ne tak zhuštěné.
Delaheye?“ Rosenfeld opovržlivě
zafuněl. „Každou chvíli zaolejované svíčky, ne?“
„Vyloučeno, když s ním umíte správně jezdit! Jaguár, projektil, člověk
je opilý už jen když slyší chod jeho motoru! Nebo, když už chcete opravdu něco
jedinečného, tak si vezměte nového supertalbota! Hravě sto osmdesát kilometrů!
To pak máte skutečně něco!“
Rosenfeld rozhořčeně vypískl. „Talbota? To bych tak měl něco! Tu káru
bych si nevzal, ani kdyby mi ji někdo dával zadarmo. Vždyť ta má takovou
kompresi, že se vaří už při městském provozu. Ne, Wasere, zůstanu u cadillaca
—“ Otočil se znovu k výloze Generál Motors and Co. „Jen se podívejte na tu
kvalitu! Pět let se nemusí otevřít kapota! Komfort, milý Wasere, ten dokáží jen
Američané! Motor je svižný a nehlučný, ani ho neslyšíte!“
„Ale, člověče!“ vybuchl Waser, „já přece chci motor slyšet! To je přece
hudba, když taková nervní mrcha vystřelí!“
„Pak si tedy opatřte traktor! Ten je ještě hlasitější!“
Waser pohlédl na Rosenfelda. „Poslyšte,“ řekl pak tiše, stěží se
ovládaje, „navrhuji kompromis: Vezměte si mercedesku s kompresorem! Je těžká a
přitom znamenitá! Ujednáno?“
Rosenfeld pohrdavě odmítl. „Na to mě nenachytáte. Nenamáhejte se! Cadillac,
jinak nic!“ Znovu se pohroužil do černé elegance obrovského vozu na otáčecí
desce.
Waser se zoufale rozhlédl. Přitom spatřil Kerna a Ruth. „Poslyšte,
Kerne,“ řekl, „kdybyste si měl vybrat mezi cadillacem a novým talbotem, co
byste si vzal? Talbota přece, ne?“
Rosenfeld se otočil. „Cadillaca, přirozeně, o tom nelze ani pochybovat!“
Kern se usmál. „Mně by už stačil malý citroen.“
„Citroen?“ Oba automobiloví fanoušci na něho pohlédli jako na prašivou
ovci.
„Anebo kolo,“ dodal Kern.
Oba odborníci si vyměnili rychlý pohled. „Ach tak!“ řekl potom Rosenfeld
velmi chladně. „Nemáte asi mnoho porozumění pro auta, co?“
„A ani pro autosport, viďte?“ dodal Waser poněkud zhnuseně. „Inu jo,
existují lidé, kteří mají zájem jen o poštovní známky.“
„To mám,“ pravil Kern pobaveně. „Zvláště o neorazítkované.“
„Nu, pak tedy promiňte!“ Rosenfeld si ohrnul límec u saka. „Pojďte,
Wasere, prohlédneme si ještě naproti nové modely Alfa Romeo a Hispano.“
Stejně člověk umí být spokojený. Láhev a kniha. Das ist lebengenus
oder Liebegenus. Více než půl z vína se mi rozlévá v žilách. Obohacená
krev se žene tělem, jako kdyby někdo zmáčkl ukryté a modré tlačítko nitra.
Tisíc oktanů navíc z půl litru. Litr nitra.
Do
pokoje se vplížil večer a zvenčí, od dveří, bylo chvílemi slyšet vyzývavé
Steinbrennerovo zakašlání. Mariin dech zeslábl, pak byl trhavý, s prodlevami.
Nakonec se ztišil a ustal jako slabý vánek, který usne. Steiner držel její
ruce, dokud nevychladly. Umíral s ní. Když vstal, aby vyšel ven, byl chladným
cizincem, prázdnou skořápkou s pohyby člověka. Přelétl sestru lhostejným
pohledem. Venku ho přivítal Steinbrenner a druhý tajný. „Čekali jsme na tebe
přes tři hodiny,“ zamručel Steinbrenner. „O tom si spolu ještě promluvíme, tím
si můžeš být jist!“
Vše je propojeno, vše se zpomalí. Příběh mrazí a vína je palec nad
dnem. Moldavské je v tu chvíli uvědomění váženo a ceněno. Zvyk? Poslední centimetry tekutiny jsou nejlepší. Sklenička i já jsme už celí zrůžovělí.
Barvivo vína se vetkává do skla. Tedy jen na první pohled. Na chvilku vstanu
z křesla, abych se podíval ven. Vzduchem poletují vločky. Dvě.
Steinerovi chodil velmi dobrý list.
Rakouská celnice hrála proti němu se zoufalou statečností. Bojovali, avšak
hráli fair. V jednu hodinu v noci si už říkali křestními jmény. Ve tři si
tykali. Ve čtyři byli zcela familiární; označení „prase“, „dobytku“ a „sračko“
se nepovažovaly za urážku, nýbrž za spontánní výraz údivu, obdivu a sympatie.
V pět hodin vešel celník, konající
službu. „Děti, je nejvyšší čas, abyste dovedli Josefa přes hranice.“
Rozhostilo se všeobecné mlčení. Oči
všech se zahleděly na peníze, které ležely před Steinerem. Nakonec císař
Franz-Josef mávl rukou. „Co je pryč, je pryč,“ řekl rezignovaně. „Svlékl nás.
Teď odtud uletí jako vlaštovka na podzim, ten holomek!“
„Chodila mi dobrá karta,“ odvětil
Steiner. „Zatraceně dobrá karta!“
„To je právě to,“ řekl císař
Franz-Josef melancholicky. „Měl jsi dobrou kartu. Zítra bychom snad měli dobrou
kartu zase my. Ale to tu už nebudeš! V tom je jistá nespravedlnost!“
„To je pravda. Ale kde existuje dnes
spravedlnost, kamarádi?“
„Spravedlnost v kartách je v tom, že
kdo vyhraje, musí nabídnout revanš. Když vyhraje i potom, nedá se nic dělat.
Ale takhle —“ Císař Franz-Josef zvedl ruce a podržel je ve vzduchu, „— je v tom
něco, co člověka nemůže uspokojit.“
„Ale pánové,“ řekl Steiner. „Když jde
jen o to! Vy mě vyhostíte přes hranice, zítra večer mě Švýcaři zase pošlou
zpátky — a dáme si revanš!“