Nerad píšu dlouhé texty, a tak chybějící
mužská témata Respektu shrnu do jednoho slova o pouhých třech písmenech – Box.
Pominu-li to, že X označuje „dámský“ chromozom, je ryzí box stále jednoznačnou
výsadou mužů. Nepočítám-li snímek Million Dollar Baby, který ale stejně
režíroval Clint Eastwood a hlavní roli víceméně sehrál Morgan Freeman.
Box je krutý sport. Účelem té hry
je dostat druhého k zemi povolenými údery rukou. Tedy žádné obcházení toho, o co nám jde – porazit druhého – pomocí mičudy nebo
badmintonového košíčku. Rohování je pro mě zcela rozporuplnou záležitostí.
Zapřisáhlý pacifista a široce otevřené oči při sledování prvního Rockyho.
Druhého Rockyho. Třetího… Nejsem v tom sám. Ota Pavel, spisovatel poezie
všedního dne i nedělního dopoledne, píše o boxu s nadšením. Tatínek autora
„Smrti krásných srnců“, opravdový svéráz národního rybolovu, vynáší v té
knize životní moudro, že každý správný chlap umí dát tomu špatnému chlapovi
náležitě přes držku. A tak se synové musí učit boxovat. Rozdávat suše rány, razítkovat,
hákovat. Ale také tancovat, protože dobrý box je především o nohách.
Zpomalené záběry úderů dříve
několikrát sraženého hrdiny do soupeře, který před arénou zašlápl pampelišku,
ve správném chlapovi vyvolají vytržení. Nebo alespoň blízký stav – u vytržení.
Prohnuté rty sunoucí se ven z obličeje ve směru zásahu, letící chránič
zubů, sprška kapek potu a krve mířící z rohoviště mezi diváky. To jsou jen
konečné fragmenty, vyvrcholení, kterému předchází mnohem napínavější předehra
v podobě nejistoty soupeřů, zkoušení a pokoušení, první údery do krytu,
pozorování nohou, narušení rytmu, výpady a údery, které přijdou v ozvěně
gongu. Box je podobný šachům, jsem si skoro jistý, že by
Mike Tyson Kasparovova u šachovnice vyklepl.
Velmi rychle by se ukázalo, že dvě věže a dáma proti figurce krále,
nezvratitelný mat dalším tahem nejsou pro Tysona prohrané pozice.
Box, tu dovádivou hru chlapců,
však koncem dvacátého století ovinuly peníze. Ostatně jako každý sport. Jsou
ohlašovány první deseti a sto milionové sumy za jediný zápas. Box je odtrháván
od všedního života a stává se něčím výstředním, vzácným statkem, oflitrovanou
záležitostí pro „ty méně vzdělané“. Násilí je nyní mužům odepíráno již od
prvních krůčků, maminky kategoricky zakazují hračky v podobě zbraní,
průměrný věk v zájmovém kroužku rohování v Libni je 62 let.
A tak přijde Fight Club. Kniha
Chucka Palahniuka, která otevírá téma jednoduchým a pevným řezem do ustáleného
trendu. Díky knize a filmu objevujeme krásu čistého násilného souboje,
obdivujeme znovunavrácenou čest, nalézáme možnost jednoduchého uvědomění si
sama sebe skrze staré, niterní, zapomenuté, ale stále živé mechanismy a pocity,
které daly našim předkům výhodu k přežití – tu správnou kombinaci užití
rozumu a síly.
Předvídám, že časem, během letu
let, budou naše násilné povahy čím dál víc parodovány a oslabovány, že se naše
násilná jedinečnost ocitne v červené knize ohrožených lidských vlastností,
společně se ctí a zdravou sebedůvěrou. Atributy mužské cti budou nahrazeny
důkazy o způsobilosti zabezpečit ty druhé, schopností plakat u zaříkávače koní,
talentem nošení lososových košilí a okázalým používám plurálu, budeme-li mluvit
o „našich“ porodech. Měla krásné modré
oči. Dal jsem jí kopretinu do vlasů a sobě za ucho. Dívali jsme se na hvězdy a
ona mi ukázala malý, střední i velký vůz. Tiše jsem přitakával. Byla mi trochu
zima a trochu jsem se třásl a tak mi dala svůj žlutý svetřík kolem ramen.
Pohladil jsem ji po vlasech tak něžně a láskyplně, že jsem jí zelektrizoval
vlasy, z těch přeskočila jiskra a kopretina vzplála. Promiň. Zašeptal
jsem. Dodal jsem si odvahy a vytáhl hořící kopretinu z jejich vlasů se
slovy: Jsem jako ta kopretina. Taky celý hořím a… Úryvek
z nejčtenějšího autora prózy první poloviny jednadvacátého století…