Tou knihou je Zlá hodina od Marqueze. Mám Marquezovi knihy rád, zvlášť Sto roků samoty a Láska za časů cholery jsou pro mě totálním literárním nářezem, možná tak trochu i prozaickou řežbou. Hustě vystylovaná záležitost (kdyby se k blogu dostaly mladší ročníky). To Zlá hodina ne. Schopností zaujmout čtenáře spadá někam k Trosečníkovi a jiným zapomenutým knihám. Kde že je ta trefnost? Zlá hodina popisuje v krátkém čase se odehrávající sled událostí na malém městě, kdesi v středu Jižní Ameriky, kde vášeň nahradí rozum a naopak, po zveřejnění několika hanopisů, které nejenže diskreditují významné postavy městečka, ale navíc… jsou pravdivé. Jedním z hlavních hrdinů je starosta a čím dále, tím více se rozvíjející korupce. V Marquezových knihách se podplácení objevuje vcelku často. Vzpomínám si, jak v jedné z knih popisuje zákon vydaný S. Bolívarem, který za své vlády stanovil velmi nízkou částku úplatku, po jejímž překročení byl provinilý a usvědčený úředník, pod tenkrát vojenskou správou, okamžitě popraven.
Vůlí osudu (co to je?) jsem studoval školy, které produkovaly absolventy, jejichž uplatnění směřovalo apriori k státní správě či samosprávě (že to byla chyba, vím). Regionální politika či regionální rozvoj výjimečné postavení ve vrcholovém managementu neslibuje. Většina spolužáků tedy míří na krajské úřady do odborů regionálního rozvoje nebo lépe, třeba do Czechinvestu. Absolventům bylo dáno do vínku dost encyklopedických znalostí o světě a především o teoriích regionálního rozvoje. V akademických diskusích pod Veleslavínem či v Mrtvé rybě nebo jinde, se sem tam vynořilo téma, zda je úplatek špatný či nikoliv, respektive, zda ona špatnost je dotazovanému jedinci přijatelná nebo vždy, za všech okolností dí vcelku kategorické ne. Asi to nepřekvapí, ale zastánci možného ano argumentovali klasicky: Když ne já, tak jiný. Když jiný, tak proč ne já?
Když si pročítám nabídku nových studijních programů vysokých škol udivuje mě, kolik oborů se věnuje státní správě. Jde zejména o bakalářské obory. Ostatně vyšší odborné školy (udělující titul dis. – diplomovaná sesle) se v návaznosti na státní správnu přímo vyžívají. Budujeme si školy pro státní úředníky, nu co poptávka je… Nicméně je alespoň „vychovávejme“. V mém čase studia jsme žádný předmět jako etika či možná rizika práce pro státní správu neměli. Jen nám bylo řečeno (zjednodušuji), že se státní peníze utrácejí lépe než vlastní. Je chybou, že si lidé, kteří sestavují studijní program, neuvědomí, jak moc a velmi by byl předmět se sylabem plným etiky a úvah na toto téma důležitý pro praxi.
Korupce v České republice mě irituje. Jen máloco mě dokáže rozpálit do nepříčetnosti. Podlosti a nečestnému jednání se to podaří vždy. Všichni víme, jak moc nás nemoc korupce trápí, jak je častým nadšeným tématem před volbami a smutným tématem při hodnocení té vlády, která nadšení při řešení slibovala. Sem tam se sepíše návrh zákona nebo novela k zákonu o veřejných zakázkách nebo k obchodnímu zákoníku, ale viditelné výsledky nejsou. Bohužel se nejedná o žádnou psychickou nemoc, která by se poddala placebickým lékům v podobě proslovů. V našem případě jde již o zřejmou civilizační chorobu, která je léčitelná pouze odvážným invazním řezem do těla společnosti v podobě protikorupčního zákona, který bude obsahovat i rozporuplný institut provokatéra a mnohem přísnější tresty. Analýzami a častou diskusí musí být státem jasně deklarováno, že uplácení nebude tolerováno a že se složky, které budou mít korupci na starosti, nebudou snažit přestupky jen trestat, ale budou se snažit je přímo vyhledávat.
Právo a zákon je jedna věc. Druhá je mysl a přesvědčení společnosti. Tady je třeba změnit a přesvědčit běžnou praxi tu, že pětistovka za překročení rychlosti namísto dvoutisícové pokuty je křivárna. Erik Tabery v jednom článku kdysi psal o úloze novináře. Tedy spíš naznačil nepopiratelný vliv a moc novinářů a zejména pak jejich zodpovědnost při šetření korupčních kauz. Mnoho jich vyšlo do ztracena jen tím, že se jim novináři dostatečně nevěnovali. Pamatujete si, jak stavební firma Syner před mnohými lety vyvezla liberecké radní na cestu po amerických stadionech, aby si zástupci lidu mohli odborně vybrat ten nejlepší? Nebo což takhle znovu Syner a losování v Karlových Varech. Co ztracené miliardy v resortu ministerstva obrany? Respekt sem tam otiskne článek, ale širší záběr tisku chybí. Padáky, stíhačky, pistole, stadiony, veřejné osvětlení… Ticho. Velmi bych se mýlil, kdybych korupci vytýkal pouze státní správě. I v privátním sektoru se krásně podvádí. Nákupčí velkých firem jezdí na dovolenou za peníze firmy, která kolosu dodá šroubky nebo automaty na kávu. Dříve mě čísla statistika míry„zkušeností“ lidí s korupcí překvapovala, po zjištění, že se i soukromý sektor chová navlas stejně efektivně, mi připadají čísla spíš nízká.
Marquezova Zlá hodina už jen názvem reflektuje aktuální dění. Po volbách je opět klid. Budeme mít reformu a nového šéfa dopravní policie. Za nějakou dobu opět vyjde v některých novinách článek o tom, že Česká republika je zemí se zvýšenou mírou korupce, ale že na tom nejsme ještě tak špatně jako třeba v Rusku či Albánii. Nu a já radši šáhnu po jiné knize, kterou si spravím chuť. Třeba nějakého Otu Pavla (ačkoliv znáte tu povídku o branném závodě, Vlajka s medvědem?).