Vůbec se nedivím. Ještě více se nedivím, pokud tedy jde se více nedivit, když se vůbec nedivíte, mladým Rusům. Kariéra úředníka je tamo velmi ceněná a leckterý nynější východní magnát či ekonomický monarcha by mohl vyprávět, jak jako státní amatér začínal. Nedá se nevzpomenout na statut státního úředníka za první republiky. Váženost spojená se státní mocí a pravidelným platem. Češi za léta častušek však otrnuli a právem začali úřednictvo osočovat v pivních diskusích, aby pak mnozí patřičně sehnuti a s flaškou rumu či bílou obálkou na úřad došli a vyprosili pro sebe něco výhod. Určitý druh spolupráce ve společnosti.
Proč že ty počty úředníků rostou? Nabídnu svou teorii lehce podepřenou vlastní zkušeností ze státní organizace. Každý státní aparát má své osobní či dokonce personální oddělení. To rozdělí ostatním oddělením lidské kvóty. Tedy stanoví lehce nadhodnocené počty lidí zhruba odpovídající práci a jejímu nárůstu v budoucnosti. Takové běžné oddělení o deseti lidech má třeba kvótu dvanáct. Deset lidí samozřejmě a s náležitým přehledem svou práci zastane, ale pokud vedoucí tohoto oddělení nenaplní zbylou kvótu, personálnímu oddělení časem dojde, že to s počtem lidí přehnalo a kvótu sníží. Vedoucí je však odpovědnost sama a právě v rámci této skvělé vlastnosti dochází k závěru, že více lidí je nejen příslibem pro budoucnost plnění pracovních povinností, ale také pro budoucnost vlastní, bo čím více lidí má člověk pod sebou, tím větší je šéf. Bohužel stejné myšlení má ředitel odboru, kam spadají jednotlivá oddělení. Ten má tu výhodu, že nemusí již sčítat jednotlivé zaměstnance, ale pracuje již s dalším stupněm, což jsou pracovní skupiny, tedy oddělení. I on bude mít lepší pocit, když namísto jednoho oddělení bude mít dvě. A tak se struktura v organizaci člení a mění a skládá a rozkládá, až přijde čas na reorganizaci, kdy si dva ředitelé prohodí jednotlivá oddělení nebo lépe, kdy se státní podnik rozdělí na dva, protože nový objem práce a nové výzvy (vstup do EU, nový fiskální rok, nový informační systém) si žádá nové síly. Noví přijdou, staří… zůstávají. Meritum celého problému je, že ze státní správy se nevyhazuje. A když, tak výjimečně a o to příkladněji.
Ano problémem je jistota. Do státní správy se chodí za jistotou a z nezkušenosti. Dovolím si být takto kategorický, byť důvody jiných mohou být jistě různé, přesto se domnívám, že čas vykrystalizuje právě tento názor. Jistota práce je svým způsobem i malomocenství, které pomalu tráví dobré vlastnosti člověka. Jistota bere zodpovědnost, protože tam, kde bychom se báli o výsledek a jeho následky, můžeme mávnout rukou. Spolehneme se na své schopnosti a časem si najdeme způsob, metodu, se kterou do dané práce dáme co nejméně úsilí s tím, že nejde o to posunout laťku výš, ale neshodit. Je to stejné, jako když jsem si na střední škole na hodinách cizích jazyků u jednotlivých cvičení našel vzorec a uplatňoval jej tak, že jsem sice odpovídal správně, ale beze smyslu a pochopení, co že to vlastně říkám.
Přesto najdeme ve státní správě lidi s vůlí, s nápady, s chutí a elánem. Nejspíš by nám řekli, že za státní peníze dělají kvůli poslání nebo proto, že je to zkrátka baví. Jiná motivace v tomto sektoru neexistuje. Platí se všem stejně, dle tabulek. Bez ohledu na výkony, na odpovědnost. Pravdou dokonce je, že se vzrůstajícím postavením odpovědnost klesá a peníze rostou. Je to zvláštní jev a navenek se tvrdí opak, ale neznám žádnou instituci, kde by ředitel byl odvolán kvůli tomu, že měl za něco odpovědnost. To je snad stať z Alenky v říši divů, ačkoliv jen ta představa není marná. V Čechách však před odvoláním z neschopnosti vždy dostane přednost politikaření a chuť po moci za všech okolností. Jemná personální korupce. Je na místě. Odměnou za dobrou práci je pak cejch práce ve státní správě. Zkuste si dát do životopisu a poslat do personální agentury typu Grafton nebo R. Half. Doporučuji.
Produktivita práce v tomto sektoru je nízká, přičítám to do velké míry tomu, že přezaměstnaná pracoviště vymýšlejí úkoly, většinou statistické povahy, aby nejen nakrásně vykazovaly výstupy, ale také proto, aby lidi zaměstnaly. Není nic horšího, než nesmyslná, zbytečná práce. Už na škole jsem s tím měl problémy a neustále jsem (někdy zbytečně a nesmyslně) laboroval nad tím, zda ten či onen úkon má nějaký smysl. Představte si, že chodíte do práce a Vaším úkolem je činnost, která nemá opodstatnění, každý den uděláte nějakou statistiku, kterou nikdo nečte, zakládá se do složek, které se archivují (slyšel jsem o velkém případu v Itálii, kdy úřad o tisíci zaměstnancích vyvíjel pracovní metody, které nikdy nenašly uplatnění, přesná metodika k ničemu, dokonale popsaná, zpracovaná, statistikou ozvláštněná. Vše se archivovalo a když se novináři po „odhalení“ ptali na smysl práce přímo generálního ředitele, nemohl ten skrývat rozpaky a jen tiše podotkl, že uplatnění jejich výstupy teprve dojdou…). Taková práce je zvláštním druhem hrdinství, sebezapření a také hlouposti.
Vrátím-li se na začátek úvahy k pohledu těch, které živí vlastní um, schopnost prodat či vyvinout, na státní správu, nelze si opětovně nevšimnout podivné symbiózy mezi štědrým státem a potměšilým podnikatelem. O korupci a jejímu podhoubí na vysokých školách jsem už psal, nicméně si myslím, že právě obraz státní správy je jedním ze zrcadlových odrazů společnosti. Historicky minulou váženost, promiskuitu nyní nahradil stav beztíže, který se nevyvíjí. Není k tomu vůle. Práce ve státní správě tedy bude i nadále symbolizována teplým místečkem, nízkými pracovními výkony, světovými rekordy ve šplhání a především naprostým neměnným bohorovným klidem.