Myslím, že Pohádky po telefonu vyšly pouze jednou a nevím proč si to pamatuji, v edici 30 000 výtisků někdy na přelomu režimů. Podstatné je to, že na mé četné dotazy v největších domech a palácích knih, zda náhodou od autora Pohádek něco nevyšlo, třeba někdy dávno přeslavná Cibulkova dobrodružství, zbyly odpovědi zamítavé a často udivené. Sem tam mě odkázaly na to, že mnou oblíbená kniha vyšla v ruštině a že je možné si ji objednat.
Proč mám vlastně pohádky po telefonu rád? Tatínek jedné italské holčičky má náročné zaměstnání, cestuje po celé Itálii a prodává kdoví co. Doma si mnoho nepobude a tak snad neprozřetelně, spíš však přesně naopak své dcerce slíbí, že jí každý večer zatelefonuje pohádku. Obchody jdou různě a doba mobilních telefonů ještě nenastala. Každý večer se tatínek podle počtu mincí do telefonního automatu rozhoduje, jak dlouhá pohádka domů poputuje. Někdy to je třístránkový příběh, někdy desetiřádková zkazka. Jako dítě jsem měl nejradši tu o Paláci na rozbíjení, kdy se radní malého města rozhodli řešit problém dětského vandalismu tím, že dětem postavili obrovitanánský palác určený jen a jen k tomu, aby byl rozbit. Každá ze stovek místností byla naplněna množstvím předmětů, které lze zničit, rozflákat, rozdupat. Děti se během krátkého běsnění tak vyřídily, že to na ně mělo nemalý účinek ten, že se zklidnily. Nebo skvostná pohádka o planetě, kde předškoláci cucají výukové bonbony a místo školy děti chodí na dějepisný sirup a potají mlsají přírodopis. Desítky obdobných minipříběhů pro děti i dospělé plné dětského humoru (ten je mi nejbližší), hloupostí (stejně tak), nápaditosti a zejména čiré lidskosti. Ne všechny pohádky totiž končí dobře. Věřte mi, že je to kniha ojedinělá. Půvabná. Čtenářsky sličná.
Nu a není. Nevím, které tituly jsou v žánru dětské knihy nejžádanější, tipnul bych si na Herryho Pottera nebo na klasiku od Wericha či Čtvrtka, Rodariho dílka zkrátka nejsou a chybí. Děti dnes mají na výběr mezi „pasivní“ četbou a aktivním hraním. K tomu se přidává agresivní televize, internet, ostatní média. Nemají to caparti jednoduché, když se po nich tolik chce, aby více četli. Logicky v tom všem srovnání všemožného přeci jen již tolik nevyčnívá to, co nám kdysi učarovávalo a o čem se krásně snilo. May, Verne, Foglar, Pavel… Možná děti nutíme číst právě a jen proto, že chceme mít jistotu, že se budou vyvíjet alespoň podobně jako my, že je pak budeme víc chápat. Svět kolem nás je však každým desetiletím, každou generací jiný.
Dětem Verne nechybí. Budou o tolik horší, když místo četby Pěti neděl v balónu nebo Dvou roků prázdnin hrají složité příběhy s mnohými zvraty, prožívají různé dějové linky v sugestivních a atraktivních hrách? I kdepak. Budou proto spíš bystřejší, rychlejší, schopnější analyzovat, dozvídat se. Přesto a právě proto, mám tu obavu, že bez monitoru či televize si Palác na rozbíjení nepředstaví a nebo možná ani nebudou chtít představit…