Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Příběh modrého města

Říkal jsem to. Každé město má svou barvu a svou noc, kdy své barvě propadne. Oškrábete-li Prahu na nosné zdivo, udiví Vás přemíra matné zelené. Pak jsou ovšem také sídla, která jsou mimo veškeré kategorie, protože barvy střídají. Vzpírají se jedné, aby mohly mít všechny. Doopravdy to je ale tak, že v zimě touží po jedné. Modré.

Hrad. Stará věž. Tuny zdiva a na nich tuny sněhu. Vzpomínky na počátky města, na bitvy a zrady. Městu se vybavil jeden okamžik, kdy obránci ustupují na druhý okruh hradeb, jejich počet se stále snižuje, aby pak mohli ustoupit jen do černé věže. Jsou tak moc unavení, že se jim do ochozu nechce. Plouží se po dřevěných schodech nahoru, netečně poslouchají těžké rány seker, které načínají bránu věže, sunou se, dokud jeden z nich neřekne: Můžou si vzít naše životy, ale nikdy, nikdy nám nemohou vzít naši Svobodu… Ostatní jen pokrčí rameny a pokračují dál v cestě vzhůru.

 

 

Reklama

Jsou dny, kdy město podlehne své oblíbené barvě. Neudrží se. Napadne sníh a ono cítí tu obrovskou příležitost, možnost zkrásnět v odstínech, které ho tolik těší. Dlouhé ulice i městské parky se zavlní, přikryjí mlhou jako závojem a když večer zafouká vítr od přehrad, pěkně proti sobě, je město odhaleno. Modré město. 

 

 

V ty chvíle duch každého sídla zapomíná, jaký je jeho smysl. Možná si někdo pomyslí něco o marnotratnosti. I kdepak! V těch okamžicích město kouzlí. Hraje si se sněhem a hranami, přeskupuje ho, kapátkem zabarvuje. Oči rozšířené. Lidi? Kdo? Proč bych na ně mělo brát ohled? Zasypané vchody do hospod jsou tak krásné pro ty, co jsou uvnitř.

 

 

Zdi zesílené sněhem. Lampy lusknou vlákny, obrátí tok energie, ne tak nějak obyčejně, ale tak, aby mohly tmavit tmu. Všechno se děje v jednom okamžiku, který trvá asi tak dlouho, na jakou dobu umíte tajit dech. V tom krátkém mezidobí se probudí andělé spící v zapomenutých arkýřích, stoupají si na špičky střech, balancují, a když rovnováhu neudrží, padají dolů, do sněhu, aby těsně před dopadem roztáhli křídla, která je bezmála okamžitě vynesou zpátky. Nekonečný koloběh padajících andělů.

 

 

Za dlouhými zdmi, Na šancích se město zhlédne v minimalismu, aby následně podlehlo snahám o napodobení architektury, kterou zná z pohlednic sesterských italských měst. Kamenné zdivo patrových domů, altánky. Štětečkem vypravuje příběhy malých lásek v postranních zahrádkách.

 

 

Blankyt. Chce to víc blankytu, šeptá si roztržitě. A víc tmy. Blankyt se totiž chová rozpínavě. To město nečeká. Celá scéna je příliš světlá. Stejně jako městský park nestíhají stovky lamp osvítit, nestíhají jej nyní ztmavit podle představ města. Město nechá opuštěný park napospas světle modré barvě, povzdechne si a zamíří svůj pohled více do svého centra, k srdci.

 

 

Tep se městu znovu rozkmitá, když se soustředí na ulici vedoucí k tomu nejkrásnějšímu, co může nabídnout. Malé náměstíčko s dvěma kostely v různých stylech, správně temná atmosféra, kalokaghatia prostoru.

 

 

Třetí den Vánoc. Atmosférické náměstíčko se tomu poddá. Kostel, jehož interiér je mnoho let v dezolátním, neupraveném stavu, se rozzáří. Co je to přesně za energii, nikdo neví. Snad zapomenutá Bachova fuga, kterou mladý varhaník hrál dívce, která ji neposlouchala. Taková ta éterická rezidua energie ze vzpomínek starého kostela. Ježíšek na kříži se usměje. A pošeptá něco v tom smyslu, proč jej pro Boha, stále vystavují v této podobě. Tak strašně rád by třeba jen stál v přístěnku nebo na vodě. Zkrátka jakkoliv bez hřebů a trámů.

 

 

Ježíšek. A město si vzpomene na lidi. Jsou tu. V tyhle vánoční dny spojené s láskou, bez poskvrnky.

 

 

Nesvítá. Je noc. Ale město všechno obrací. Ví, že tahle noc patří jemu. Nechá vyrobit ze sněhu namodralé svítání, obrovskou plochu plné této barvy, kde se prolínají tmavá vítězství lamp se světlými místy sněhu. Město nelení a v záchvatu tvořivosti promění nejkrásnější budovy města v šachové figury. Evangelický kostel promění v černého střelce.

 

 

Staré domy rozdivočelého města snášejí tu proměnu s tradičním klidem. Tma z lamp se tříští o důstojná průčelí, modrý svit zdivem nepronikne. Městu to nevadí. Ví, že se jeho noc chýlí ke konci. Rozverně cvrkne do starého domu, ale spíš tak, aby pohladilo, ale také řeklo, stůj a dívej se na svou ulici.

 

 

A pak, z posledních sil vyloví veškerou modrou barvu (kterou si schovávalo na příště) a zbarví jí sníh do černomodré. Pak se nadechne a vší silou foukne do tmavých paprsků lamp inkoustovou nálož. Tmavomodrá se rozletí ulicemi města. Město na chvíli přestane dýchat, ztiší se vítr i mráz. A najednou se z té tmavomodré vyloupne letní noc. Bez hvězd. Taková ta krásná letní noc, po které se mu zastesklo, noc, ve které se může stát (a taky, že se stává) úplně všechno. Město se tím posledním aktem své noci úplně vysílilo. Nemá už sílu vůbec na nic. Jde spát, promění se v modrého kocoura a stočí se do klubíčka. A tak ani nevidí, že se nebe otevřelo a lehce, ledabyle, začalo do té letní modré noci, co ležela v ulicích, sněžit. Vločky dopadaly na zem a začaly na tmavomodrém podkladu vytvářet hvězdy. Celá souhvězdí.

 

 

Město vyspávalo svou noc. Svítalo. Tisíce souhvězdí položených na chodnících a silnicích slábly a mizely, ustupovaly novému, všednímu dni. Město na chvíli vstalo, aby se na tu změnu podívalo. Modrá už byla jen jeho podoba. Ale venku nebyl obyčejný den. Město se podívalo vzhůru a zdálo se mu, že na něj slunce, které právě vyšlo, mrklo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

asf