Za politiky sedí na pódiu Petr Bratský, Radek John a Pavel Severa. Za novináře Erik Tabery, Jaroslav Kmenta a Jakub Železný. Tři na tři? Ne, vůbec ne. Klid. Žádné póly, jen lidé, kteří si sem přišli odříkat své mantry. Někdo lépe (Tabery a Železný), někdo hůře (Bratský a Kmenta).
Pan Železný rozdává otázky. Sem tam si někdo vylije srdíčko ostřeji, ale nic se vlastně neděje. Korupce je špatná. A tahle vláda sní. S ní konečně něco udělá. Diskuse směřuje k nejzajímavějšímu případu poslední doby. Kauza Drobil/Michálek. Konečně se alespoň někdo vymanil z postulátů, které si lze načíst z denního tisku. Petr Bratský přichází s geniální teorií, že by pan Michálek měl dostat nějaký důležitý post, ale rozhodně by se neměl vracet zpátky na své místo, protože jsme tu měli fašisty a komunisty a lidi nemají rádi práskače. Koukám, jestli to myslí vážně. Usmívá se. Ano, myslí. Erik Tabery na to reaguje slovy, že lidi, kteří by takhle smýšleli, nemají ve státní instituci co dělat. A pak se zase vaří z vody, takže nejde na protagonisty večera vidět, protože je všude spousty mlhy.
Své řekne i ministr nitra. Je patrné, jak si svou snad stále ještě čerstvou mediální roli užívá. Je vtipný, lidský, hřejivý. Vážně mu to docela jde. V otázce na kauzu praní prádla jádrovým mýdlem za padesát milionů spustí zostra kritiku minulého vedení ministerstva. Od té doby, co nastoupil na Vnitro, nebude žádná zakázka netransparentní. Jediným kritériem bude cena. Kvalita návrhu ho nezajímá. Taky to myslí vážně. To jsou naši povolaní blaničtí rytíři, bojovníci proti korupci? Chápu, že ho nezajímá jiné kritérium než cena při nákupu tužek a gum, ale co když půjde o nákup školení pro policisty, s jehož pomocí by měli zvládat obtížné psychologické situace v ulicích? Zase jenom cena? To se může přihlásit i moje oddílová vedoucí z pionýra. Měla semestr psychologie, než ji vyhodili. Zkušení psychologové jí cenově konkurovat nebudou.
I pan Kmenta má svou chvilku slávy. A slabosti. Rozebírá se, zda novináři při zásadních objevení podávají trestní oznámení. Kmenta se diví, proč že by to dělal, stačí přeci, že to napíše do novin či svých knížek. A pak? Děj se vůle boží. Dává tak totiž policii tip. Představuji si policistu, jak jde do knihovny a žádá po knihovní slečně něco, kde jsou ty tipy. Knihovnice se zamračí. Neví. Policista jde domů spravedlivě rozhořčený, pak má ta naše práce k něčemu vypadat, když neexistuje odborná literatura. Navíc se ta hezká slečna tak divně tvářila. Tohle nemá nikdo zapotřebí.
Přestávám sledovat známé pány a dívám se do publika. Devadesát procent návštěvníků jsou lidé pod třicet let. Tleskají, když se jim něco líbí. Pozorně poslouchají. Když na závěr debaty dostanou slovo, zvedne se pár rukou. Mezi nimi i pan Chvojka z ČSSD, kdosi z Transparency International, pan Šinágl. A další dva, tři tazatelé. Otázky směřují na politiky. Věřte policii, vyzývá ČSSD. John rozumně odpovídá, že věřit se dá až na základě výsledků. Vyšetřujte! Volají ostatní. Budeme, moc budeme, dí politici. Tabery i Kmenta mimo hru. Mám také připravenou otázku, ale nezbude na mě čas. Taky jsem z dílku smutný z prázdnoty, která v deklamovaných slovech zaznívá. Zahnívá. Ptát se přítomných politiků je zbytečné. Možná ale někomu přijde zajímavá připravená otázka na novináře.
Nerozumím totiž jedné věci. Korupční kauzy se objevují v novinách patnáct, dvacet let. Za tu doby jich byly stovky. Žádná z nich nebyla dovedena do trestního řízení, které by skončilo vyneseným rozsudkem. Jak je to možné? Politici, státní zástupci, policie… Tak zní obvyklá odpověď. A kde jsou novináři? Jejich práce uveřejněním kauzy nebo její části končí? Říká se to.
Nabízím jednoduchý nápad pro elektronické zázemí Respektu (nebo HN, které dokonce přišly se speciálem Korupce…). Jde o to, že by na adrese respekt.cz vznikla zpravodajská část, která by byla zasvěcena probíhajícím nebo již ukončeným (většinou do ztracena poslaným) kauzám. Novinařina (i v Respektu) dneška znamená pár zpráv k tématu, odmlčení, případně nějaký dovětek (ideálně v podobě žaloby na novináře). Kupříkladu současná kauza na Ministerstvu obrany (letadla Casa) by zde byla mohla být prezentována den po dni. Stručná charakteristika kauzy s odkazy na články v Respektu tak, aby bylo jasné, jak celé téma pokračuje, kdo je v ní hlavním hrdinou. Kdo je ve vedlejších rolích. Součástí znázornění by byl současný stav kauzy (nedořešeno, ztraceno, soudní dohra), případně připojený verdikt soudu nebo alespoň novináře. Celý nápad směřuje ke kontinuálnímu pojetí novinařiny – pryč od skokových, titulních zpráv.
Výsledkem by byl hmatatelný informační přínos lidí, novinářů, kteří se v takových kauzách orientují, dokáží poznat nejasné a nepublikovatelné případy od těch, které si zveřejnění zaslouží.
Myslím, že politické povědomí mezi lidmi roste. Používání preferenčních hlasů je toho důkazem. Voliči se naučili hledat informace na internetu. Možná tedy je právě nyní doba přemýšlet nejen nad hlavní strategií boje proti nepravostem, ale i nad podpůrnými nástroji, kterými volně přístupné archivy vroubků politické minulosti určitě jsou.