Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Sám

Snad ho má někdo rád. Někdo - kdo za něco stojí. Je večer, hradem se prochází dřímota naroubovaná na očekávání z velkých změn příštích dnů. Intarzovaná podlaha, intarzovaný strop, intarzovaná deska psacího stolu - a na ní obyčejné ruce starého muže, který nemůže spát. Je ticho, takové ticho, jaké může být v prostorech opatřenými prapory. Nikde ani kousek civilizace, ani radosti, ani smutku, zkrátka žádná hudba, žádný jazz, nic, co by uvozovalo jeho poslední večer. Jeho poslední noc.


 

 

Ty pohledy, které mu všichni věnují, mnohoznačné, jednoznačné, vědoucí – jiné, než v posledních deseti letech. Nezdálo se mu to – některé z těch pohledů byly lítostivé. Ne snad kvůli tomu, že odsud pán zítra odejde, ale kvůli tomu, co všechno se v posledních dnech seběhlo. Měkkost. Kde se v něm bere? Uvědomuje si, že s tím vším sentimentem se mu vkrádá do těla cit. Slabost. Ruce na stole se mu zachvějí. Nesnáší to. Prudce vstane od stolu a zamíří ke dveřím do ložnice. Odhodlaně. Je zpátky. Svůj. Jenže pak opětovně zakolísá, zastaví se. A tisícerými cestami mysli si vzpomene na nedávný rozhovor se zahradníkem. Hodně starý pán s pohnutou, vykolejenou minulostí. Mimo obvyklých slov uznání vyprávěl zahradník několik krátkých příhod z posledních nocí hradních pánů.

Reklama

Každý prezident, který tráví na Pražském hradu poslední noc, dostane tu zvláštní, podivuhodnou návštěvu. Nečekejte nic velkého. Je to jen takový akt loučení.

Povídal ten zahradník namáhavě.

Taková poslední vůle místa směrem k hlavnímu obyvateli Hradu.

Prezidenta taková slova zaujala.

Opravdu? Povídejte. Kdo mě navštíví.

Zahradníka zájem překvapil. Stáhl se, aby zpovzdálí, potichu zašelestil hlasem – 

kocour.

Tmavý, velký kocour.

Pak hlas zesílil. 

Ten projde každou poslední nocí hradního pána. Váš předchůdce, pan Havel, ho taky viděl. Strašně ho překvapilo, kde se uvnitř psí domácnosti vzala tak sebejistá kočka, vyprávěl mi při jedné jeho návštěvě. Potom. On byl hodně smutný, že odsud odchází. Seděl prý za stolem, když se mu otřel o nohy. Velký, tmavý kocour. Měl zavřené dveře i okna. Vůbec nevěděl, kde se to zvíře v místnosti vzalo. Říkal jsem mu to tenkrát, jako to dnes říkám Vám. Jenže jemu jsem to vyprávěl o Husákovi. Husák byl celý poděšený. Ale s Havlem prý kocour mluvil. Prý ho měl na klíně celou noc. Teprve ráno se mu naposledy otřel o hruď a zmizel.

Zahradník sledoval prezidenta, který se shovívavě usmíval. Pokýval hlavou.

No. Doufám tedy, že mě navštíví taky. Kočka je hodně jazzové zvíře.

Dál prezident jen naznačil hlavou, že musí jít. Zahradník poslední větě nerozuměl a jen pokrčil rameny.

 

Prezident zapne topení. Najednou je mu zima. Kocour. Pomyslí si. Kdy asi přijde? Co bude chtít? Podrbat za ušima? Usměje se. Zavrtí hlavou. Taková nenormálnost. Neuchopitelné věci se nedějí. Sedne si zpátky ke stolu zavaleném spoustou oficiálních zdravic nebo spíš písemných sbohem dání všech ostatních prezidentů – co jich na zemi je – co patrně budou prezidenty i další týden. Bodne ho u srdce. I přes všechny ty plány posledního roku, přes tu jasnou linii příštích měsíců, přese všechny tahy, které ho vynesou zpátky na nějaký jiný piedestal, je mu z tohoto (tak násilného) odchodu smutno.

Je půlnoc. Za chvíli půlnoc. Minuta. I přes všechen ten vnitřní úsměšek, kterým od první chvíle doprovází myšlenky na zahradníkovo vyprávění, se obezřetně rozhlédne po pracovně, pomalu nakoukne pod stůl. Po kocourovi ani stopa.

Je jedna hodina. Prezident píše úvodník ke knize Rok jedenáctý. Dívá se z okna, aby správně složil slova za sebe. Má svůj styl. Řekli mu, že jedinečný. Toho se musí držet. Myšlenky na hradní kocoury jsou sežehnuty novým zápalem, který má ukázat, že stěhováním ze sídla do sídla – nic nekončí. Naopak. Právě teď bude mít mnohem víc času na opravdovou tvorbu. Tam, kde svá sdělení šidil, dostanou jeho čtenáři vycizelovaný text. Je zpátky. Cítí to.

Půl třetí. Snad by nemusel jít spát vůbec. Ale svým způsobem se na poslední spánek tady těší. Zhasíná notebook. Urovnává politické kondolence do úhledných hromádek. Odchází do koupelny. Vrací se stáhnout topení. Je se svou šetřivostí spokojený. Když chce vypnout stolní lampičku postřehne v místech za ním šelest.



Půl třetí a dvě minuty. Prezident se obrací do tmavé části místnosti. Očekává, že se v jeho zorném poli objeví dva žlutě žhnoucí body. Ale je ticho. A je tma. Je tu sám, uvědomí si. Najednou se snaží rozpomenout na to, co mu zahradník říkal. S Havlem. Celou noc. Když přišel za ním, přijde i za mnou, řekne si tvrdě. Je třeba počkat. Prezident si sedá do křesla. V celé pracovně svítí jen malá, bankéřská lampička se zeleným stínítkem. Minuty ubíhají. Jedna. Druhá. Třetí. Čtvrtá…

 

 

 

 

 

 

Autorka obrázku: Svět*

Autor textu: asf