Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Šumná rozhledna v údolí

Cheb je nehorázně krásné město. Zní to sice velikášsky, ale je to tak. Stará architektura se zde spojuje ještě se starší. Vzácná ještě s vzácnější. Krásná ještě s tou, co tak krásná není. Staré město je plné náměstíček, dvorků, ulic křivolakých, ulic spojovacích, ulic špinavých s červenými světly i ulic okázale obitých kočičími hlavami. K několika stavebním raritám jako je třeba mnohostylný kostel sv. Mikuláše nebo soudomí Špalíček, přibyla zcela nově a vlastně i neočekávaně rozhledna v údolí.

Stavět rozhledny v místě, kde z ochozu věže díky zdvihnutému okolnímu terénu není žádný výhled, je odvážné a marné. Ona rozhledna byla postavena v rámci Krajinné výstavy, megalomanského projektu, který stál zhruba čtvrt miliardy korun a ukázal, že když jsou peníze, tak jde všechno. I rozhledny v Poohří. Krajinná výstava byla akcí partnerskou, kdy město Cheb mávlo rukou až za hranice, směrem k bavorskému Marktredwitzu, aby společně našly prostor, který je třeba zušlechtit. Na české straně padla volba na Poohří, v těsném sousedství přehradní nádrže Skalka. Je to pěkné místo k procházkám Chebanů i Chebanek, nezastavěné, plné stromů a cest, podél z přehrady osvobozené řeky.

 

Projekt zaměstnal spoustu lidí i architektů, kteří vymysleli přesunout tenisové hřiště pod hradem o kilometr dál proti směru toku, bo shlížet z hradu na krátké výměny zdejších amatérů radní přestalo bavit. Vznikl tak prostor, na kterém bylo postaveno něco uměleckých děl, něco pódií pro nějakou tu regionální kulturu a bylo vysypáno něco kilometrů písčitých cest. Dále byly opraveny hradby městské i ty hradní, byla postavena naučná stezka z půlpolen a nezbytné minigolfové hřiště. Nu a konečně také zcela a zbrusu nová ocelová lávka, spojující čerstvý chebský veletok z břehu na břeh, přičemž na tom levém byla postavena 10,5 vysoká věž zaručující pěkný pohled do korun stromů.

 

Ta lávka je zbytečná. O 200 metrů dál můžete přejít po hrázi přehrady, kde ostatně vede i cyklostezka, bo pohled na přehradu je pěkný a technik ocení i hukot nedávno vestavěné vodní elektrárny. Opačný směrem, také zhruba po stejné vzdálenosti, je možné přejít po zajímavé a dřevěné a zastřešené lávce.

Reklama

 

Kdo si všiml a spojil slůvko šumná v nadpisu s architektem Vávrou, udělal dobře. Zbytečná lávka a ještě zbytečnější „rozhledna“ je jeho dílem. Nejspíš se mu při jeho návštěvě šumného Chebu zdálo, že oněch raritních staveb zde stojí málo. Ne příliš oficiálním důvodem pro stavbu vyjma hloupých a slizkých PR vět o urbanistickém základu pro budoucnost je fakt, že bylo třeba peníze získané z evropských fondů utratit. Nevrátit jim do toho pitomého Bruselu ani korunu. Nějaké miliony z projektu zkrátka zbyly a přemýšlelo se co s nimi. Pane Vávro udělejte nám rozhledu…

 

Zajímavé navíc je, že se podle některých materiálů lávka plánovala již v roce 2004. Tenkrát ještě za cenu 9 miliónů korun. O dva roky později v rámci projektu Nivní park byla postavena za miliónů sedmnáct.

 

Tohle zamyšlení je věnováno zejména tomu krásnému charakterovému rysu, který zavelel utratit peníze z evropského Fondu jen kvůli tomu, abychom je z nemuseli vracet zpátky. Budu rozumět těm, kteří oponují slovy, že je třeba vždy s co nejlepším výsledkem využít nabízené. A že snad ten, který by vrácené dostal, využil by je třeba hůř. Třeba. Mě se takový postup nelíbí. Není to čestné, za to dostatečně české. Známe praxi z úřadů nebo škol, kde se závěrem roku utrácí, aby náhodou nadřízený orgán z neutraceného nevyvodil, že má pro příští rok snížit škole, katedře rozpočet. Je to takový střípek v oku, ze kterého má Ledová královna radost. A Gerda se někde fláká.

 

Na státní či samosprávné bodře rozhazovačné úředníky jsme si zvykli. Jsou denním koloritem zpráv a rozprav. Je smutné, že stejně tak si budeme muset zvyknout i na architekty, kteří se nestydí projektovat do očí bijící rozhledny v údolí. Jsem zvědavý, zda v nějaké další nové sérii mnou oblíbených šumných měst zavítá Vávra k své „rozhledně“.. možná pak se slovy:

 

ráda by se v nebe tyčila,

červená věž z oceli…

 

však smutná je

má milá

rozhledna v údolí…