Byla by noc, tuším prosincová, na
Malostranském náměstí by jednou řadou paláců procházelo světlo. Ne toliko okny,
jako spíš zdivem smaragdové slitiny. Měsíc by svítil, jako by řval, že je to
naposledy. Takhle. Naplno. Vrážel by do smaragdových domů úzkostně bílé čepele
světla, které by ty zelené stěny obarvovaly. Po první stěně by to měsíční
světlo vypadalo jako lehce nazelenalá, sotva znatelná zašlost barevné
fotografie při okrajích. Až takto zbarvené světlo projde druhou stěnou, bude ten
svazek paprsků, jako hlas lesního boha. Třetí stěna převede takový hlas do
stínů. Do mnoha malých, rozdrobených stínů, které za domem budou padat na
náměstí, jako ulámané lístky růže. Vím, že až se první ze stínků dotkne dlažby,
zatáhne se obloha filtrem bílých mračen a začne padat sníh.
Na chvíli rozzářené město
ztichne. V očekávání. Vteřina před spojením s neznámým. Jsme stále na
Malé straně. Na nos nám škodolibě dopadají vločky, spíš však souvločkoví těch,
které nechtěly padat prostorem, časem osamoceně. Je pozdní noc. Noc před Štědrým
večerem.