Thermal
Hotel Thermal se stavěl jedenáct let. Na sympoziu odporné architektury dostal minulý rok cenu za dlouholetý přínos. Přesto každý rok nebývale zkrásní. Na jeden týden. Rozvine se červený koberec. Naženou se mladí lidé a ženy zemřelých režisérů. Přijede Bartoška (někdy si ho představuji, jak by s těmi půlenými brýlemi ve vlasech vypadal v Osadě Havranů…). Hotel Thermal je nejspíš prokletý. Ďáblovo dílo. Říká se, že když se stavěl, tak na čas zmizel pramen Vřídla. Nakonec se ale zase našel. Jen je podivné, že každý rok na 14 dní teče jen studený.
Brusinky
Filmy. Filmy mají šedesát, osmdesát nebo v případě eposu Ameriko, Ameriko – sto osmdesát minut (zrovna tenhle snímek by mohl klidně trvat dvakráte tak dlouho a líbil by se mi). Mezi snímky se dělají přestávky. Na jídlo. Nebo v případě neklimatizovaných sálů – na vzduch. Když Vás čeká nějaký lehký film, je dobré dát si pohárek něčeho ostřejšího na uvolnění. Whisku s brusinkovým džusem mě naučila pít mladší sestřička, v přímém slunci, které sem tam na Thermal ukázalo prstem, je tahle kombinace jedinou osvěžující obranou. Ve stanu, kde se Vám značkového kelímku dostane, můžete shlédnout druhý svět festivalu. Ten, kde se ví, co je to módní policie, co je to Agáta Hanychová a co je to za značku, co jí dělá reklamu Macháček. Lidé z tohoto stanu na filmy nechodí. Mají opasky i na lacláčích, bo je to zdobné. Aby bylo jasno, jsem rád za každý nový svět, se kterým se můžu setkat. Ve filmovém klubu mají jen čaj, brusinkový džus ne.
Návštěvníci
Diváci. Studenti sociologie se prodírají davem, rozšířené zorničky od trávy a uvědomění, kolik různorodosti se tu sešlo. Studenti, sociologové, manželky zesnulých režisérů, biochemici, reprezentanti farmaceutických firem, psychiatři, skladníci, specialisté SAP, Arabové a Kim Ki-Duk, otcové a špunti. Líbilo se mi to. Seděli na zídce, nad Teplou – a jedli piškoty s marmeládou. Mlčeli. Další den jsem seděl ve Velkém sále. Hned na kraji. Je krátce po začátku filmu, když se objeví. Nemají lístky, je tma a tak si sedají na zem po straně hlediště. Kousek ode mě. Pět minut. Kluk si podupává nožkou. Nebaví ho to. Otec to vidí. Půjdeme? Tak jo. A už jsem je neviděl.
První film
První film na festivalu. Jsem natěšený. S lístky v rukou a s přezíravým výrazem v očích míjíme frontu těch, kteří je nemají. Ani lístky, ani přezíravost. Malomocní. Sedíme ve Velkém sále, stovky červených sedaček. Přede mnou se rozevřou festivalové noviny na stránce věnované promítanému filmu. Snímek s komiksovými prvky. Paráda. Čtu si. Na jeviště zatím vystoupí režisérka, producentka, scénáristka a autorka komiksu. Jak se to všechno vešlo do jedné pěkné Němky, je mi záhadou. Snad se nám bude líbit, říká. Mně se líbí. Potlesk. Znělka. Potlesk. První film. Potlesk.
Noc
Je před jednou hodinou noční. Skončilo poslední promítání a rozhoduje se, kam se půjde. Zda na autobus do stanoveného městečka nebo do baru nebo domů. Je teplo a vane vánek a Teplá tepá do zděného koryta vlnkami. Bary se prodlužují, rostou s nocí, aby se všechny lokty hostů měly o co opřít. Celé město se rozzáří lampami osvětlujícími filmové plakáty a cesty v parcích. Rozezní se sklepení, podniky pod úrovní chodníků, útroby města, tlumenou hudbou, zpracovávají rozum a přeměňují jej v pocity a emoce. Prameny vyvěrají sladší.
Strom života
Měl to být (pro mě) vrchol festivalu. Vstupenky jsme měli už z předprodeje. Ocenění – Zlatý pešek z Cannes. Poselství a filmová úvaha na téma smysl života a jeho tíha a zlo a dobro a zrzka. Myslím, že to v sále cítíme všichni. Tohle bude vrchol festivalu. Obligátní hádky, kdy malomocní obsadí místa majitelům lístků, kteří přijdou o deset vteřin později, tichnou. Vztek se vzdaluje. Obraz na plátně. První, druhý, třetí, zrození světa. Mlhoviny a obyčejný prach, který formuje do jader planet a galaxií. A Brad Pitt. Každodenní běh života. Dům, děti, trávník, jídlo, vztahy, bolest. Zdánlivý běh, ale spíš neměnnost a marnost. Smrt. Poselství. Zrození světa. Smích z publika. Konec. Odcházíme ze sálu pomalým krokem a kolem nás se žene navztekanost. Taková sračka. To si z nás Malick dělá legraci. Chtěl bych se hádat, ale nemělo by to smysl. Jako ostatně nic…
Divadlo
Vstáváme. Nad městem si vykračují mraky. Kam šlápnou, tam nechají mokrou stopu. Lístky máme na film od jedenácti, promítá se na plátně v divadle. Tam jsem letos ještě nebyl. Vycházíme z bytu nad nádražím. Kolem je panelové sídliště. Zasraný komunistický architekti. Mraky si daly na Vary sraz. Na půl jedenáctou. Že se poradí kam dál, jestli potáhnou na Prahu nebo na Plzeň. Radí se dlouho. Začíná pršet. Začínáme běžet. To ještě netušíme, že snímek, na který míříme, je o běhu – o život. To Vás zajmou. Chtějí vysvléci z kůže, aniž by se zdržovali s knoflíky, ale vy zvoláte něco jako ranatitla. A oni se zastaví a začnou přemýšlet a začnou se smát a Vy si najednou radši říkáte, že já nemlčel, vždyť ta kůže se mi už z toho sluníčka loupe sama, třeba by to nebolelo. Ale už je pozdě. Ten největší od nich vezme tisový luk a vystřelí šíp a zbaví Vás pout a pokyne hlavou směrem k místu, kam se šíp zabodl a že je to pořádná dálka. Nemusíte spěchat. Oni se ani nehnou. Běžet se začíná až od místa vpichu. A tak se jde a klábosí se, hlavně o tom, jak už nemůžete teď, natož aby se od šípu běželo o život. Oni Ti druzí totiž vyběhnou za Vámi a Vy musíte pak spoléhat na to, že jste Zátopek, což se dá ověřit už teď – od stolu – pohledem do občanky nebo budete hřešit na to, že je ušvihají olympijské medaile z lukostřelby, co mají jako trofeje na krku. Aby se Vám takový zážitek stal, musíte být v Americe a oni musí být praví indiáni z kmene Siouxů. Sioux je slovo z francouzštiny a znamená něco jako hrdlořez. Ve Wiki píšou, že správný překlad jsou malé zmije. Asi to vyjde na stejno, zvláště když nemáte naběháno.
Poslední noc
Čtvrtek. Poslední noc. Nad městem prolétávají miliony dešťových kapek. Karlovarské prameny vyvěrají z mraků. Nové služby lázeňského letoviska svým hostům. Stačí vyjít do ulice a nastavit dlaně. Opatrně! Jen na chvilku. Silně mineralizovaný déšť Vás totiž může ve chvíli proměnit v sochu podobně – jako tradiční karlovarské růže namáčené do vřídla. Nejkrásnější způsob odchodu.
Je konec
Čas vypršel. Svezl se do kanálů města, vlil se do Ohře, do Vltavy, do Labe, do moře. V Karlových Varech nastanou chvíle bez času, kdy se rafičky velkých hodin musí posouvat ručně.