Bulgakov ve svém Mistru a Markétce začíná: V nezvykle dusném jarním podvečeru. A jak to skončí!? Nádherně. To se musí nechat. Taky je to koneckonců klasik. Jiný autor radši signifikuje hned od začátku materii knihy, viz Fuks a Spalovač mrtvol: „Něžná“, řekl pan Karel Kopfrkingl…. Kdo by si to nepamatoval. Nepotřebuje úvody a nastavování. Pěkně něžně od začátku, ano? Ano. Ota Pavel, pro mě nedostižný mistr všedního kouzla nezištné obyčejnosti začíná svou Pohádku o Raškovi nakrásně popisně: V nevelkém městě Frenštátě uprostřed beskydských hor žil švec Oldřich Raška. Jasně, měl to omezené tou pohádkou, ty obvykle začínají místem a otcem ševcem nebo králem nebo alespoň tatínkem Giullianem, jde-li o italské autory… O mnoho let později, když stál před popravčí četou: Marquez, Sto roků samoty. Časem se začíná opravdu často. A Marquez vědom si uměleckých přesahů koloběhů neměl ani jinou možnost.
Moderní literatura se věnuje stylu jasného, úderného znění slov. I začátek by měl být úderný, ale zkuste do toho prát, jen co se Vám rozsvítí modré a dvojité véčko na ploše! To je kumšt. A tak. A tak i oceněným knihám nezbývá, než začít, jak začali všichni předtím, dokonce i DBC Pierre uvozuje knihu slovy: V Martiriu je vedro jak v pekle… Trochu ostuda. Tak se mi zdá. Všechno se přihodilo úplně nečekaně. I tak se dá začít. Jednoznačně. Chcete přeci vyprávět, tak co. Jaképak prvně užité příměry, jaképak šokující sentence, to nemá smysl. Říkal si předtím, než takhle začal svou (mou nejoblíbenější) povídku Už nikdy nebude zítra Waltari.
A přesto se dají mrknutím oka napsat naprosto zázračné začátky malých i velkých knih, jen to chce kus poezie a neříkat si, rozjedu to hned o kus dál: Bylo krásné letní ráno. Červenec. Třiadvacátého. Krev prosakovala hlínou do hloubky tří stop. Jistě, dá se tak začít a pak stránku, dvě čekat, zda-li se čtenář chytí a na začátek zapomene. Na rozdíl od autora se svědomím, ten si to vyčítá i v takových chvílích jako je náhodný gól české fotbalové reprezentace. Nádherným začátkem, byť vypůjčeným z jedné Skácelovi básně by bylo obligátní, přesto čerstvé a lahodné: Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. Jednoduché. A nemusíte zrovna chtít psát o dětství. Najdou se tací, kteří budou říkat, že takový patos na prvních stránkách nemá šanci zaschnout a časem rozmaže písmenka. Ale kdo by se o takové staral.
Není to vidět, ale v začátcích příběhů je ukryta síla jejich autorů. Jejich rozhodnutí začít psát nebo začít zase psát. Motivy nám můžou být jedno, nechť jsou předmětem monografií či autobiografií, aby v nich bylo alespoň něco, co ještě nebylo stokrát řečeno. Jsou rozhodnutí malá, tedy ta grafomanova, ta co připomínají zažehnutí seníku roční produkcí výrobce pevného podpalovače (PEPO) a velká, které spočívají v rozfoukání plaménku pod hladinou Tichého oceánu, byť by to bylo u Šalamounových ostrovů. Obdivuji se všem, kdo foukají do plamenů a mají, co říct.
asf