Pozoroval jsem sněhové roje, točící se ve světlech luceren, bylo příjemné cítit, jak chladné vločky dopadají na obličej a tají na tvářích, měl jsem radost z víření, v němž se objevovaly a zase rozplývaly náznaky postav, keřů a ptáků a jež jako by bylo zmateným snem města. A tak když jsem v Melantrichově ulici míjel ústí tmavého průchodu, na jehož konci se ve světle skryté lucerny vlnil magický perlový závěs, nechal jsem se zlákat a sešel jsem z cesty, ponořil se do vlhké tmy průjezdu a pak už jsem jen bloudil bez cíle uličkami a ulicemi, průchody, které vedly přes dvorky, na nichž ležel dosud neporušený sníh, přecházel jsem bílá náměstí, nad kterými se ztrácely vrcholky věží v neklidných sněhových oblacích.
….
Předešlé řádky jsou z Tyrkysového orla. Měl je napsané pod křídlem. Chtěl jsem toho opsat víc, ale byl strašně neochotný. Spěchal. Vznáší se nad Prahou, speciálně nad zasněženou Prahou a nechává se chladit vločkami, které o pár chvil dopadnou tu do ulice Karmelitánské, tu kousek dál – na Újezd.
Fantazie je vlisována do většiny knih Michala Ajvaze. Nevím, jak se ta technika knihtisku jmenuje, ale výsledek je úžasný. Když povídkovou knihu Tyrkysový orel otevřete dnes nebo zítra v noci, skoro se leknete bláznivého roje písmen, černých vlaštovek mnohovýznamnosti. Seskládají se do příběhů, které je vhodné číst pod lampami se zelenými stínítky, v zašlých ušácích, ve studovnách, které na noc nezavírají, nakrásně s výhledem do ulice, kde pod světlem lamp defiluje nekonečný, nepravidelný šik sněhových vloček.
….
„Zjistili jsme, že jsme se octli na dně kráteru jedné z vyhaslých sopek. Úzký kanál, po němž jsme připluli, ústil do jezera, jehož vody zářily uprostřed kráteru. Strmá stěna stoupala nad našimi hlavami do závratné výšky, nahoře se džungle tlačila k okraji kráteru a spouštěla dolů převislé větve, zkroucené vzdušné kořeny a dlouhé liány, které se kolébaly nad propastí. Mezi stěnou kráteru a břehy jezera stály takřka neporušené bílé stavby, kruhový pás menších paláců, letohrádků, altánů a kolonád. Byly postaveny na terasách, jež obemykaly jezero ve třech stupních, takže vypadaly jako..
….
Praha je krásná. Procházky po Malé straně kouzelné. I bez Michala Ajvaze si lze implantovat mráz jezdící po zádech… Až za Vámi zapadnou domovní dveře, chyťte směr nedávno oslepené uličky, kde je Baráčnická rychta. Objednejte si pivo. Poslouchejte hovory u cizích stolů. Sejděte po schodech vinárny v ulici Tržiště. Najděte zapadlou Míšenskou uličku, po které se dá jít, jak po Karlově mostě. Je tam kavárna, kde Vám udělají espreso z kávy, která před nedávnem dozrála na Etiopské náhorní plošině. Aby Vám nebyla zima, můžete se vydat Vlašskou ulici. Je to jedno z nejkouzelnějších míst v Praze. Nedejte se zmást německým velvyslanectvím. Ještě kousek. Tak. Nalevo je zasněžené dětské hřiště. Ani v létě si sem nikdo nechodí hrát. Nejopuštěnější dětské hřiště v Praze. Na literární akademii je vyhlášené, chodí sem hlavně bítníci. Napravo je Nemocnice milosrdných sester. Dál už netvoří ulici domy, ale jen vysoké zdi honosnosti. Když se Vám už bude zdát, že máte horní polovinu plic promrzlou, otevře se před Vámi Velká strahovská zahrada. Zasněžená. V noci je nakrásně tichá. Stovky stromků a tisíce zapomenutých jablek obalených sněhem. Staropanenská jablka. Nejspíš nikoho nepotkáte.
V případě, že si Tyrkysového orla seženete… Knížku přečtete za dvě, tři hodiny. Záleží, jak moc budete zavírat oči nad textem, jak moc necháte pracovat svou fantazii. A pracovat ji nechte. Čím víc budete snít, tím krásněji Vám bude, až otočíte poslední stránku a před Vámi se objeví bílý list.. Nenechte tu náladu odeznít. S kouzlem fantazie čerstvě nabytého textu se noční obraz Prahy někdy vybarví, někde chytne sépiový odstín, někde bude jen tmavomodrá tma. Od vedlejšího stolu na Rychtě uslyšíte od správce petřínského bludiště příběh o chlapci, který uměl procházet zrcadly. Za každý průchod ale zaplatil malým kouskem citu. Rád se předváděl před dívkami. Mizel a zase objevoval v různých koutech zrcadlové síně a měnil tak svůj úsměv za jejich. Nakonec mu nezbyl žádný cit, nechal školy a začal hrát fotbal. Ve vinárně na konci Tržiště přemluvte obsluhu, aby Vám ukázali skladiště deštníků. Opravdu tam něco podobného mají. Za mnoha zapomenutými deštníky Vás překvapí obrovská hromada poničených smyčců. Podzemní místnost slouží jako sklad i protilehlé AMU. Zašlý lesk smyčců, podivuhodná vůně koní a kalafuny. Poezie v předmětech. Obdoba barcelonského skladiště zapomenutých knih. Dětské hřiště u Nemocnice milosrdných sester? V létě pár bítníků, v zimě? Biologové Přírodovědecké fakulty. Hřiště je ze tří stran obklopené vysokými zdmi a v jednom z jejich koutů můžete při velmi pečlivé pohledu najít hejno zimních světlušek. Samičky mají lehce nažloutlé světlo. Samečci ve stejné intenzitě světélkují zeleně. Výzkum je v naprostých začátcích. Vědci neví, kde se ten zvláštní druh světélkujícího hmyzu vzal, neznají ani mechanismus, kterým světlo spouští, takže je budete svými otázkami patřičně rozčilovat. Ti vědci…
…Strahovská zahrada. Je ticho. Z města tam dole přinášejí záchvěvy slabého větru něco jako parafrázi improvizace na lomoz velkoměsta. Ve zdech Vlašské se ten zvuk čistí a slábne, a i když stojíte v dolní části zahrady, tak Vám ty zvuky civilizace za chvíli přijdou legrační. Stačí vystoupat ještě trochu do svahu a je klid. Vlastně ne. Padá sníh. Vločky narážejí do zmrzlých jablek a větví, skládají se na zemi na jiné. Jsou jako kočky, které se stáčejí na vybraná místa do klubíčka. A každý ten pohyb je zlomek nějakého tónu. Stovky tisíc zlomků vydají na tón. Miliony vloček na kratičkou sonátu. Bez měsíčního svitu.
Přeji pěkné předvánoční dny. A připomínám, když už kvůli nám ten sníh padl, Carpe Noctem…