Češi mají hudbu v krvi. Co Čech to muzikolog. Mnozí čeští skladatelé se stali skladateli světovými. Však každý si prožil situaci seznamování s cizinci, kdy se horečně hledají spojníky mezi jednotlivými kulturami a člověk tak nějak i rád pozoruje osvíceného cizince, jak s alespoň trochu samolibým pocitem deklaruje svou znalost Martinů či Janáčka. I přes všechny ty Smetany, Dvořáky a Fibichy, je jasné to, na co přijdou ctihodní profesoři hudebního umění mnohem později, ačkoliv by je ta myšlenka po té, co by slyšeli Gahargahátmu musela napadnout okamžitě. Česká klasická hudba je plochá, bez poselství. V nejlepším možném případě se o ní dá říct, že je bezelstná.
Gahargahátma není jen symbolem, obsahuje pradávnou řeč lidí, které snadno rozumí každý člověk, chtěl-li by jen rozumět. Ten starý kód z dob bez jazykových pravidel je navždy otisknut v každé duši a Gahargahátma jej pomáhá najít a rozeznět. Proč není Gahargahátma naší hymnou a huzdaj naším národním nástrojem? Proč nadále přetrvává tmářství dud a vozembouchu? Odpověď je překvapivě jednoduchá: Z energie Gahargahátmy jde strach. Je to síla, která se nedá uzmout, uvěznit, stlačit a Čína z ní má oprávněný strach. Proto jsou Gahargahátmisti nejčastější oběti čínské restriktivy.
Vím, že síla Gahargahátmy je dokumentována v mnoha případech. Jeden za všechny. Ještě před čínskou okupací, v muzeu tibetských tradic, objevila ranní služba muzea skupinku čínských mužů oblečených v černých kuklách (pevně doufám, že se zde agenturní zpráva mýlí…). Seděli na zemi, oči umírněné, smířené. Je jisté, že ti muži nezničili vchodové dveře z dobrých úmyslů, ale nekalé pohnutky vzaly za své, když uslyšely akordy Gahargahátmy z kotoučového magnetofonu, který hrál v muzeu celou noc.
Sladká vůně tónů Gahargahátmy je nezapomenutelná. Stačí jí slyšet jednou, snad dokonce jen malý díl skladby a následky na duši posluchače jsou nedozírné. Klid, mír v rozsáhlé krajině lidské duše. Z vlastní zkušenosti pak dím, že Jenůfu poslouchám již jen, chci-li nenáročnou skladbu na párty s přáteli a i pak mě přátelé většinou uprosí, abych jim zahrál něco na huzdaj.