Je tu doba horkých griotek a svařeného vína. Kotány připraví novou kolekci koření pro Merlot a Zweigel. Pražské vinárny začnou svou sezonu. Někteří se osvěží letošními víny na Martina. Nemám je moc rád. Jsou svěží, to ano, ale slunce z nich cítit není. Jako by se to teplo alokované do vína muselo rozležet. Vylenivět. Ostatně mladé Beaujolais to u mě nevyhrává ani na body. Je to jen takový hezký zvyk. Čeká se na ten správný den a prásk, už se to lahvuje a Beaujolais Nouveau Est Arrivé. A co se neprodá v restauracích a vinárnách, to se prodá v Hypermarketech za skvělé ceny během Vánoc a celého příštího roku, kdy neošetřené mladé víno začne chutnat asi jako louhovaná žluva.
Zimu mám obecně spojenou s červeným vínem. Zmrzlohubý člověk přijde domů, je zatopeno, s jistou rozkoší nechá provanout teplo mezi prsty a dostane chuť na víno. Zadumá, jestli radši nějaké těžší španělské či novosvětské nebo snad takovou tu zcela opačnou Kadarku. Nu a pak zkrátka vytáhne tu láhev, kterou doma zrovna má. Nebo si nechá pro víno poslat. Osobně doporučuji volit spíš osobní odběr, protože některé drahé polovičky okamžitým náladám a požadavkům laciných poloviček odmítají byť jen porozumět. Taková leckterá dobrá láhev za časů plískanic a marastu nebo středoevropského podzimního deště vychlazeného něco nad nulu je dar, je požitkem z nejvyšších, je snem, který je krásný až do dna.
Trochu jinou náladu lze v tento čas zažít ve vinárnách. Praha je vinárnami vybavena bídně a tristně. Ta nouze nespočívá v počtu, ale v úrovni poskytovaných služeb a nabízené atmosféře. Pokud se budete chtít projít kolkolem nábřeží v blízkosti Mánesa, můžete v okruhu čtyř či pěti minutové chůze najít asi desítku podniků, které jsou vinárnami nebo je víno jejich hlavní nabídkou. Zajímavou vinárnu mezi nimi najdete jednu. Zde je však zajímavost krutě hrazená cenou.
Někdy si vzpomenu na cestu pana Broučka nebo na Františka Nepila, bo o vinárnách v Praze věděli mnohé a ten druhý o nich dokonce sepsal celou knížku, která má jeden velký neduh, bo je moc a moc krátká. Taky bych chtěl psát o hezkých, útulných vinárnách, kde se nekouří a nehalasí, snad jen k závěru zavírací doby, kdy se zcela neočekávaně zjistí, že Hegel je lepší Bauera nebo že Bohemka neumí offside systém. Jenže takových je (nejen v Praze) jako šafránu. Jednu takovou chodím navštěvovat leta letoucí, kousek od Staroměstského náměstí. Nekouří se tam, protože cigareta do vinárny nepatří. Snad tak před ní. Mají tam zajímavá bílá vína, která obvykle jinde nekoupíte a to za cenu, která je snesitelná a osciluje kolem ceny za vstupenku, která prokáže ono neumětelství Klokanů. Nu a obsluha je bezmezně příjemná a líbezná. Proč že takové nejsou i ty ostatní, nevím. Někde Vám k půvabnému vlašskému ryzlinku v půllitrovém džbánku soused pošle dým startky. Někde čekáte s prázdnou sklenicí uprostřed prostoru, který je bezhlavý i bezpatný zároveň.
Mě to totiž přijde zvláštní. Víno mám tak nějak spojeno s jemností, citem, pravdaže náležitě subjektivně. Víno je slavnost, násobitel hezkých chvil a někdy taky jediný smutný přítel. I „okolí vína“ může být přirozeně vznešené. A to že není je smutné. A přitom to je tak jednoduché.
Znám jednu vinárnu na Václavském náměstí. Je nenápadná a kdo o ní neví, nenajde ji. Ta nenápadnost je požehnání, protože díky tomu zvláštnímu kouzlu je komunita tamní sešlosti téměř neměnná. Jedna místnost na sezení a bodrý majitel, který sám obráží Moravu, aby našel přitažlivá vína za adekvátní cenu. Výběr není největší, přesto je z čeho si vybírat. V místnosti jsou dřevěné lavice na sezení a pevné stoly. S dalším popisem interiéru by měl problém i Nepil. Strohost sama. Přesto, když si tamo otevřete láhev a zcela přirozeně přisednete k neznámému sousedu s chutí si popovídat, je zřejmé, že tak naplňujete pomyslnou literu stanov podniku. Víno (na podzim dvojnásob) slouží sblížení věrně, je jedno jestli samotným, smutným, nevěrným nebo fanouškům Slavie a Sparty, nedělá rozdíly, je solidární a večer (většinou) i milé.
asf