Reklama
 
Blog | Michal Karvánek

Malý král

 

Někdy chci druhého ranit. Trefit slovem na komoru. Snížit drápavé ego protivníka tím, že jej pošlu do slepé uličky. Z jedné strany zeď, z druhé strany můj smích. Když si to uvědomím, stydím se, cítím to zlo, jako vánek v černých plachtách. Cítím to. Snad mě trochu uklidňuje to, že jsou lidé, kteří se bez černých plachet nepohnou. 

 

Snad to byla paní Lenertová, snad to byl někdo jiný, neznámý, elektronický, kdo řekl, že prezident by měl být především laskavý. Odhodíme-li všechno vzdělání, načtené souvislosti, nevyřčenou vatu získanou z desítek let prožitých na tomto světě, měli bychom snáz vnímat své lidství. To čím jsme doopravdy, bez denních hereckých výkonů, bez zajetí vážnosti, za kterou jsme často placení. Myslím, že to nezřídka není hezký pohled. I to je důvod, proč načtené, naučené, připravené – neodhazujeme. Prezident by měl být především laskavý. Člověk, který si nebere, ale dává, postava, která se neklátí, je rovná v pohybu i strnulosti.

Dívám se na výsledek voleb a říkám si, že se nic neděje. Tam, kde byl darebák, bude druhý. Ten člověk mě nereprezentuje, nepojede do Bratislavy nebo Poznaně a nebude tam říkat – já jsem agregovaný Čech, z každého mám kousek, za každého mluvím, i za Karvánka. Může mi to být jedno. Je daleko… Jenže mi to jedno není.

V životě někdy dojde na chvíle, kdy si nejsme jistí sami sebou. Kdy všechny vzory, které jsme používali – vržou či hasnou, zkrátka – nehodí se. Bylo by snad příliš krásné, kdyby na prvním místě našeho prostoru byl člověk, který je především – laskavý. Který i ve všem tom životním marastu definuje chůzi jako rovný pohyb a řeč – jako slova, která platí stejně dnes, jako tisíc let po té. Třeba jsme jen neměli v poslední dekádě štěstí a ten, který bydlel v té době v domku nad Zámeckými schody, se tam octnul (synonymum ke zkysnul) omylem. Posledních deset let jsme na Hradčanech mohli sledovat především sebestřednost, umíněnost a chuť ty druhé ponížit. Druzí byli baťůžkáři. Druzí byli lidé, co v neziskovkách pomáhají rodinám autistů nebo lidem, kteří chtějí umřít doma. Druzí byli všichni, kteří si nebrali z hradu předlohy, jež hradní pán uznal ve svých rozmarech za vhodné. Do našich myslí bylo vysíláno, že korupce je podřadný problém, který lze vyřešit vyšší tržní volností, že známí, co jsou zloději, jsou v první řadě – známí. Kdokoli, kdo se chtěl té směsi arogance a hlouposti postavit, byl zostuzen. V našich hlavách tak zdomácněl pocit, že krást je možné, vykáže-li se zisk. Nebo že láska a pravda jsou hesla z programu cirkusu.

Reklama

Prezident by měl být laskavý. Deset let nebyl a pět let nebude. Chci tím vším říct – oč nebude laskavý on, budeme muset být laskavější my. Každý boží den. Po dobu pěti let. To je náš trest a naše spása.