Na palubě se seběhl večer a
většina z mých spolucestujících sedí v pohodlných lehátkách na
palubě. Pokuřují. Baví se, nejčastěji do větru, který je neuvěřitelně čerstvý.
Opravdu, vzduch jako by Vám prosvítil plíce. Většina hovoru probíhá ve španělštině
a já nevěda jak, mluvím úplně plynně. Dávám to za vděk Metaxe. Hned vedle mě je
lehátko doktora Medrana, zkušené i zakoušené ztělesnění ležérnosti. Povídáme si
o knížkách, o Hemingwayovi, o doutnících a obrovských hlavonožcích vyplavených
nad ránem po nocích plných úplňku. Shazujeme navzájem jakýkoliv pokus o
rozumnou diskusi a je nám hezky. Loď někam míří. Nevíme kam.
Ráno si poroučím vydatnou
snídani. Jsem u stolku s Medranem a Raulem a Paulou. Cestující na lodi se
velmi rychle rozdělili do skupinek. A skupinky do uskupení. Jsem rád, že se mě
Medrano s Raulem ujali. Když viděli, že nikoho na palubě neznám a že jako
jediný z cestujících nejsem Argentinec, pozvali mě ke svému stolu.
S díky jsem přijal.
Snídaně je náramná a já svým
nadšením pomalu ovládám stůl. Medrano pokračuje v naší včerejší diskusi a
se zaujetím kreslí na ubrousek obří chobotnici, která potopila vyhlídkový
parník nedaleko Buenos Aires. Vláda pravý důvod potopení lodi prý ututlala
s vysvětlením skládajících se z temných útesů, náhlé prudké bouře a
podnapilosti kormidelníka. Paula se pobaveně usmívá mému zájmu, stejně jako
Raul a já konečně chápu, že to je jen další z řady fabulací. Smích zazní naplno. Paula se směje krásně a
s Medranem se přistihneme, že naše pohledy k Paule jsou příliš
obdivné. Příliš odhalující pocit radosti. Medranovi zajiskří v očích,
tuším, že stejně tak Paule, která je výjimečně pozorná našim pohledům. Pak
k našemu stolu přichází Lopéz. Vím, že tím končí naše nevážné chvíle a
trochu se zamračím. Lopéz to zaregistruje a poplácá mě po rameni se slovy –
dočkáš se, všichni se dočkáme.
Měl bych to asi vysvětlit. Cesta
bez cíle. Napětí, ze kterého všichni hledáme únik v podobě vymýšlení
příběhů, které se můžou stát, když se naplní tisíc a jedna náhoda. Jsem na lodi
Malcolm a se mnou asi dvacítka cestujících, výherců turistické loterie.
Opravdu. Takové loterie jsou v Argentině prý zcela běžné. Já nejsem
výhercem, a jak jsem se dostal na loď, se dozvíte v závěru mého vyprávění.
Nejsem řádným výhercem, přesto
pociťuji od první chvíle nalodění stejné pocity jako doktor Medrano a Lopéz.
Kajuty a servis spojený s barem a jídelnou fungují bezchybně. Přesto však
je na Malcolmu něco, co budí negativní pozornost oné malé skupinky cestujících
kolem doktora Medrana. Cestující, výherci, nesmí na záď. Jednoduché pravidlo.
Dělej si, co chceš, ale záď je ti nepřístupná. Proč? To nikdo neví a nikdo nám
to také nechce vysvětlit.
Je léto. Začal srpen. Doba knih.
Knihovny jsou zavřené a knihovnice se prohánějí na nafukovacích matracích na
Rožmberku a kousek nad Dubrovníkem. Nezbývá, než si knihy kupovat a užívat si
teplo tištěných stran třeba stejně nadšeně, jako já knížku Výherci Julia
Cortazara. Pak se totiž můžete spustit. A to i na otevřené moře. Dál do dálav,
daleko od všech knihoven a upomínek.
Juilo Cortazar – Výherci (zakoupeno v Domě knihy
na Václavském náměstí za necelých šedesát korun).