Klokanky, větrovky, slávie, pak
takové kaštanové bonbóny, co snad nechutnaly nikomu, jen jednomu náměstkovi
čokoládovny, co je vyráběla. Mohl z toho být tenkrát strašný průšvih,
protože se ty nechutné kousky toho, co nesmíme vyslovit, hromadily ve skladech.
Pak někdo přišel s tím, že se neprodejné bonbóny ve skladu rozdělí na dvě
poloviny. Jednu dali náměstkovi jako dar k povýšení na ředitele
čokoládovny a druhou poslali do spřátelené Albánie, kde je použili
k obsypání základů u nových panelových domů na pobřeží. Drží dodnes.
A pak. Pak přišli gumoví medvídci.
Nechme znalce nářkům, že zrovna tím skončila doba cucací, není to tak totiž ani
trochu. Medvídci se také mohli nechat zvolna rozpouštět na patře. Jistěže pravý
požitek přišel s tím, že do medvídků se dá kousat, aniž to vyluzuje
skřípot a praskot, který by maminky mohly doprovázet záhlavcem se slovy – kazíš
si zuby. Medvídek se kouše tiše, jak když po mechové pěšině se šineš. Je to
jako výstřel s tlumičem. Pak želé klouže krkem, až do žaludku, kde nechá
vytvořit něco hrůzostrašného, co naštěstí nikdy neuvidíme. Takoví jsou medvídci
kabrňáci.
Abych tu nepsal jen osobní zážitky a traktát doplnil i
něčím vědeckým – dlouholetým výzkumem, na kterém se podílelo mnoho generací,
bylo zjištěno, že bonbóny a teď se prosím podržte – jsou chutné. Je proto škoda
nahrazovat bonbón celerem nebo sójou jen proto, abychom tu byli déle, poněvadž
a to mnohem delší výzkum prokázal také – život je krátký tak jako tak.